Před třiceti lety uviděl Zemi z výšky, nyní sedí v Evropském parlamentu. Vladimír Remek z Českých Budějovic, první a poslední Čech, který se podíval do vesmíru. Tento týden slaví šedesátku.

Hrál jste si na kosmonauta, když jste byl malý?
Samozřejmě, že naše dětské hry kosmonautika ovlivnila, protože tehdy právě začínala. Velice dobře si pamatuji na rok 1957, když startoval Sputnik. Bylo mi tehdy devět let. Když pak letěl do vesmíru v roce 1961 Jurij Gagarin jako první kosmonaut, bylo mi třináct.
Přímo na kosmonauta jsem si nehrál, za to jsme si ale hráli s modely raket. Naštěstí jsme nic nepodpálili.
Měl jsem štěstí, že jsem v životě narazil vždycky na solidní kamarády, učitele nebo spolupracovníky. Všeho, čeho jsem dosáhl, záleželo také na práci lidí kolem mě. K létání a kosmonautice mě přes modelářství a prohlížení časopisů přivedl kluk, se kterým kamarádím dodnes. Narodil se 2. března dva tři roky přede mnou. Další kamarád mě zase přitáhl k atletice, a dobrá fyzická kondice byla předpokladem pro piloty. I ten se narodil 2. března. Shodou okolností jsem pak v roce 1978 letěl zrovna 2. března do kosmu. Takže všechny spekulace, proč nebo kvůli jakému výročí byl datum našeho startu určen na 2. března, jsou bezpředmětné. Bylo to zkrátka proto, že ten den měli narozeniny mí dva nejlepší kamarádi z mládí, kteří mě přes modely a přes atletiku přitáhli ke kosmonautice.

Vzpomínáte si po třiceti letech na okamžiky těsně před startem?
Na to se nedá zapomenout. Dřív jsem říkal, že to nemůžu zapomenout do smrti. Dnes už říkám ne do smrti, ale dokud mě skleróza nezbaví paměti. Když bylo tak dvacet minut před startem, naše společná nejhlavnější myšlenka s Alexejem byla, abychom už letěli. Vzpomínám si na Alexejevova slova, která řekl v okamžiku, když se raketa odlepovala od země. „Voloďo, tak teď buď na vrchol slávy, nebo do pekla. Ale už jenom společně.“

Měl jste při startu strach?
Měl jsem pocit, že dělám něco mimořádného. Pramenilo to ze skutečnosti, že let do vesmíru bylo něco výjimečného, protože kdo má šanci se tam dostat? A jestli jsem měl tehdy strach? Dospělý člověk, který říká, že nikdy nepoznal strach, tak buď nemluví pravdu, nebo není normální. Já normální jsem. Cítil jsem ale ještě navíc adrenalin, tenkrát jsme místo tohoto slova používali spíš výrazy jako napětí a vzrušení. Samozřejmě, že chcete dobře dopadnout, a to nemyslím doslova, i když to při přistání platí také.
Chtěli jsme dobře dopadnout ve smyslu splnění plánovaných úkolů a být úspěšní. Mít čisté svědomí, že jste udělal všechno pro to, aby se vše povedlo. Měli jsme naplánovaný konkrétní vědecký program, který jsme celý velmi dobře splnili.

Co jste si vzal s sebou do vesmíru?
Vzal jsem si s sebou dobrého vojáka Švejka. Byla to taková malá figurka, jaké se dřív dělávaly, ve filcové šedivé uniformě. Měl na zádech i tele s černobílými fotografiemi. Pak jsem ho tam nechal ruským kosmonautům. Juraj Romaněnko mi loni v prosinci říkal, že ho ještě má.

Kdysi jste se zmínil, že váš dědeček působil ve stejných kasárnách jako Jaroslav Hašek?
Je to pravda. Děda z matčiny strany stejně jako další členové rodiny pracovali v českobudějovickém pivovaru, v nynějším Samsonu. Byl ročník 1895 a sloužil v kasárnách za první světové války. Přesně to ale nevím, protože už přes pětatřicet let se ho nemám šanci zeptat. Z jeho vyprávění jsem si však pamatoval, že působil ve stejných kasárnách jako spisovatel Hašek.

Nečekali kosmonauti od českého kolegy spíš pivo?
Opravdu čekali. Byla o tom také řeč, ale spíš z legrace nebo hecu. Opravdu jsem ale o plechovce piva uvažoval. Jenže tehdy u nás převažovalo pivo v lahvích a plechovky byly velmi výjimečné. Nemohl jsem přijít do pivovaru nebo někdo místo mě a říct: Udělejte pivo v plechovce, možná by ho mohl vzít český kosmonaut s sebou nahoru do vesmíru.
Oficiálně by to samozřejmě ani nešlo. Přiznám se, že moji dobří známí tenkrát někoho v Budvaru oslovili, protože jsem z Českých Budějovic. Tenkrát se sice už Budvar do plechovek výjimečně dělal, ale před odletem do vesmíru to zrovna nešlo. My jsme zase nemohli říct, proč pivo v plechovce potřebujeme.
Takže Budvar v plechovce nebyl a vzít si ho s sebou ve skle bylo nebezpečné. Musel bych ho vzít s sebou jenom načerno, ale to bych si nevzal na svědomí. Kdyby náhodou láhev praskla a rozmetala po stanici střepy, tak by se stala neobyvatelnou. To by mě asi pak postavili ke zdi. Pivo ale později ve vesmíru bylo. Plechovky tam pak vzali jiní kosmonauti. Ačkoliv se ve vesmíru z plechovky nemůžete pořádně napít. Spíše šlo o to, že se pivo dostalo do vesmíru.

Se svým kolegou z letu Alexejem Gubarevem jste zůstali asi dobrými kamarády, že?
Samozřejmě. Byli jsme přece tehdy zcela beze zbytku propojeni na život a na smrt. V posledních letech se setkáváme nepravidelně, ale pochopitelně, že se občas sejdeme a pak si zavzpomínáme. Stejně jako letos v březnu při třicátém výročí našeho společného letu.
Letos v březnu mu bylo už 77 let. Je důchodcem, žije pořád s manželkou ve Hvězdném městečku. Pořád je čilý a čiperný a přiměřeně svému věku je i zdráv. Bolí ho ale kyčel, takže při chůzi potřebuje opěru. Ještě sportuje, chodí plavat. Na Alexeje nemohu nikdy zapomenout.
Díky jeho houževnatosti, jeho tahu na branku a jeho zkušenosti jsme byli vždycky velice dobře hodnoceni jako osádka. Dostali jsme se na vrchol, takže nakonec padlo rozhodnutí, že poletíme právě my dva. Do smrti budu v dobrém vzpomínat na to, že nám osud dopřál, abychom byli spolu v jedné lodi.
Spolupráce s ním byla vynikající. Protože byl starší o sedmnáct let, tak mě nečinilo problém ho poslechnout. Na druhé straně mě Alexej vyprovokoval k dobrému výkonu. Přece jenom bylo zpočátku cítit, že se na mě kouká jako na člověka o generaci mladšího.
Díval se na mě spíš jako na syna, kterého ještě nemůže pustit ke všemu. Později mi řekl, že tomu tak skutečně bylo. Musel se s tím vyrovnávat, že dostal partnera o tolik let mladšího. Říkal mi stariku – jako když se u nás říká dědku. I když jsem byl v osádce ten mladší. Měli jsme velmi dobrý vztah, navíc jsme si velmi dobře rozuměli.
Hlavně jsme si dobře rozuměli i profesně, byli jsme dobře sehraní. Mnozí se při zkouškách divili, jak komunikujeme mezi sebou. Ani jsme nepoužívali slova, rozuměli jsme si podle gesta.

Při vašem letu jste splnili všechny vědecké úkoly. Uvědomoval jste si, že váš let československá vláda využije k propagaci úspěšnosti komunistického režimu?
Lety do vesmíru i na Měsíc byly vždycky předmětem určité politické propagandy obou systémů. Stejně tak i náš společný let. Když jsme letěli vesmírem, hned v prvních hodinách se tahle zpráva rozletěla po světě. Měli jsme přijímače na různých frekvencích a z celého světa jsme slyšeli, že o nás hovoří. Byl to úspěch, kterého využila i propaganda. Ale propaganda se musí opírat o dobře provedenou věc. Tenhle let byl úspěšný bez ohledu na to, v jaké době byl. Byl unikátní.

Musel jste později často odpovídat na otázky, proč zrovna Československo bylo třetí zemí, která měla svého kosmonauta ve vesmíru?
Velmi důležité tehdy bylo, že Československo tradičně patřilo k nejsilnějším partnerům v kosmickém programu Interkosmos, ale také i jinde ve světě.
Naši vědci pracovali ve výboru OSN pro kosmonautiku a na dalších důležitých místech. V neposlední řadě si myslím, že jsme asi nebyli nejhorší mezi těmi, kteří se také k letu do vesmíru připravovali.

Kdybyste mohl letět do vesmíru podruhé, letěl byste?
No samozřejmě. Celá léta jsem říkal, že ano. Ale jsem realista, v šedesáti letech již určitě nevyhovuji ze zdravotního hlediska všem kritériím, kterým jsem vyhovoval tenkrát před třiceti lety. Samozřejmě bych mohl říkat, že chci letět znovu a moc bych se na to těšil. Jenže není šance. Tedy je, ale nulová.

Potom, co jste opustil armádu, jste vystřídal několik zaměstnání. Proč jste se dal na politiku?
Protože jsem to cítil jako určitou povinnost vůči lidem. Nechci říkat , že jsem to cítil jako dluh. Za tu řadu let, které uplynuly od kosmického letu, se na mě hodně lidí obracelo s určitými požadavky nebo problémy jako na politika. Když mě pak oslovovali, jestli bych to nechtěl zkusit, zprvu jsem se bránil. Myslel jsem si, že to není přesně moje parketa. Jenže pak jsem si říkal, proč to nezkusit. Určitě jsem ale netoužil jít do našeho českého parlamentu.
Volba do Evropského parlamentu byla unikátní příležitost, která se dvakrát ne〜opakuje. Lidé, kteří mě oslovili, mě vyprovokovali, a já se tím začal reálně zabývat. Dneska toho nelituji, jsem vděčný lidem, co mě zvolili.
Doufám, že jsem něco odvedl pro republiku a pro naše občany. Je to práce nesmírně zajímavá. V Evropském parlamentu je možné udělat leccos pro lidi, ale nelze dělat nemožné.

Lidé se musí ve vesmíru respektovat, tolerovat a vycházet spolu. Pomáhají vám nějaké zkušenosti a návyky v parlamentě?
Myslím si, že ano, stejně jako mi pomáhají všechny ostatní životní zkušenosti. Jsem si dobře vědom, že když s věkem člověk nejlepší zkušenosti nasbírá, tak už je vlastně k ničemu nepotřebuje. Pomáhá mi všechno, čeho jsem se v životě účastnil, co jsem měl šanci dělat a co rozšířilo můj obzor.
Je pravda, že pohled z výšky na Zemi a možnost kosmického letu mě udělaly mnohem dospělejším. Od té doby se snažím věci vyhodnocovat z nadhledu, z většího odstupu a z větší dálky.
Přiznávám, že ne vždycky se mi to v životě podařilo, ale většinou mi to, myslím, pomáhá.