Přiznám se, že jsem zaslechl podobné řeči na vrub velkého, krásného muže, známého jindřichohradeckého lékaře, ortopeda, Víti Bendíka.

Tyhle řeči se vedly ve veslařském klubu a přiznám se, že jsem nedokázal uvěřit tomu, že by nebylo v silách tohoto muže vyrazit Cháronovi vesla z rukou a vystoupit zpět na náš dočasný břeh.

Ale život je život a svíce osudu je pro každého dána a je různě veliká.

Bylo to koncem léta, když jsme končili naši rekreační projížďku na čtyřce, když jsme měli všichni čtyři vidění. Muselo to být vidění, protože útlý duch doktora Bendíka nesl skif a pomalu, obezřetně se blížil k vodě.

Tenoučké nožičky se skoro podlamovaly, ale skif byl skutečný, kupodivu stále černé vlasy a rošťácký široký úsměv.

Duch doktora Bendíka nasedl a pomalými rozvážnými tempy mizel od plata a dovolím si tvrdit, že s námi prohodil i několik žertovných slov.
Pak už se duch lékaře začal na vodě objevovat s železnou pravidelností. Přiznám se, že jsme zpočátku měli obavu, aby nezmizel v hlubokých vodách tajemného Vajgara, ale opak byl pravdou, když se naše lodě při projížďce míjely, bylo vidět, že síla těla rapidně přibývá, a někteří z nás usoudili – duchu se navrací tělo!

Ale teď se blíží zima, my jsme v posilovně a já se zákeřně doktora ptám: „Co ti nejvíce pomohlo v uzdravování?“ Upřeně se na mne zadívá a pak řekne: „No přece, že ŽIJU!“

Zase chvíli cvičíme, když pokračuji ve výslechu, lustraci a vydírání: „ Změnila tvá zkušenost pacienta tvůj vztah k pacientům?“ O tom, že nešlo o zanedbatelnou zkušenost jako pacienta, svědčí jedenáctihodinová operace, již absolvoval začátkem svého trápení v Praze Na Homolce s tělem lékaři záměrně podchlazeným na jedenáct stupňů.

„Jasně že změnila. Vždycky jsme se snažili být ke svým pacientům přívětiví, ale to byla jen profesionální povinnost, teď se daleko více vcítím do jejich bolesti, daleko více bych chtěl mírnit jejich trápení, s tou zkušeností, čím vším jsem musel projít.“

Je třeba říci, že doktor Bendík již opět pracuje, kdy kolegové lékaři mu v průběhu jeho onemocnění dávali nevelké naděje.

Nyní již opět odchází z pravidelných tréninků ve veslařském klubu mentálně i fyzicky silný a vlastně obdivuhodný muž.

Hodně štěstí, doktore, přáli bychom si mít sílu tvého ducha.

Jaroslav Cempírek