VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dokud jsme zdraví, pomůžeme, shodují se dárci krve

Jindřichohradecko - Transfúzní stanice v jindřichohradecké nemocnici patří mezi ty, které mají velmi širokou základnu pravidelných dárců krve.

14.6.2017
SDÍLEJ:

Dárci krve navštěvují transfúzní oddělení rádi. Foto: Denik/Renata Pávková

Dokazuje to i pětice z nich, kteří letos dosáhli 120 bezplatných odběrů krve či plazmy, za které jim patří zlaté kříže 2. třídy.

Jaroslav Cvrček z Malého Pěčína začal darovat krev poté, co ji sám potřeboval.Jedním z dárců je i Jaroslav Cvrček z Malého Pěčína. Kdy přesně začal dávat krev, na to si napamatuje. Zato ale přesně ví, proč začal. "Kdysi jsem byl na operaci s ledvinami, to mi bylo asi 18 let. Tak jsem si říkal, jestli jsem dostával krev, že by bylo dobře, abych nezůstal nic dlužen, že bych taky nějakou krev dal," vysvětlil. Protože mu ale po operaci řekli, že krev hned darovat nemůže, chvíli trvalo, než se na transfúzní stanici vypravil.

"Nevím, kolik let trvalo, než mi řekli, že už můžu dávat, ale začal jsem. Nejprve jsem dával krev, pak jsem přešel na plazmu," popsal.

Po odběru plazmy se prý cítí velmi dobře. "Pokud budu moct a nebude žádný problém, tak budu dávat dál. Teď už jsem dal i něco navíc než jsem dostal, ale na to se nedívám," říká. K odběrům chtěli chodit společně s manželkou, ale u ní dárcovství nebylo možné. Jak Jaroslav Cvrček zmínil, nešlo to kvůli jejím tenkým žílám. "Takže udělala pokus a tím to skončilo," zmínila a dodal, že kdysi dával krev také jeho tchán, i syn byl párkrát, ale protože teď pracuje v Německu, krev nedává.

"Jak je člověk věřící, tak se na to dívám tak, že nikdy člověk neví, kdy bude potřebovat pomoc. Jednou potřebuju já, jindy jiný a nikdy neví, kdy bude potřebovat pomoc druhého. Takže pokud můžete, běžte dávat také. Není to nic bolestivého. Je to jen tři čtvrtě hodina a co je tři čtvrtě hodina v životě člověka? To je chvilka, to je nic. My máme doma takové heslo, co ty mně jedenkrát přeješ, já tobě tisíckrát. Pokud mi tedy někdo neřekne, už o tebe nestojíme, jsem rozhodnutý dávat pořád," vypověděl. Jeho krevní skupina je A plus a za léta, co dává krev, si jej volali párkrát jako náhradníka. "Říkám to i v práci, když někdo chce jít, pusťte ho, protože nikdy nevíte, jestli náhodou tu mojí krev nebudete potřebovat. Nepřeju nikomu, aby jí potřeboval, ale co kdyby náhodou," poznamenal. Naštěstí s uvolňováním na darování krve nikdy neměl problém.

Jiří Dohnal ze Strmilova daruje krev od začátku 90. let.Stejně tak problémy v práci kvůli darování krve namá ani další oceněný, kterým je Jiří Dohnal ze Strmilova. Ten začal na krev chodit hned po vojně v roce 1992. Přivedl ho k tomu kolega z práce. Nejprve chodil jen na krev, ale poté, co se k němu připojila ještě další kolegyně, začali společně dávat plazmu. "Primář jí totiž řekl, že by pro ni bylo vhodnější dávat plazmu," vysvětlil a dodal, že teď chodí zhruba jednou za měsíc a půl.

"Mám nulu pozitivní, dvakrát mi volali, když měli nějaký akutní stav, že by potřebovali moji krev. Takže dvakrát jsem byl i mimo plánované odběry," zmínil povoláním řidič, který na cestách občas vídá nehezké věci. "Říkám si, že když zdraví slouží a mohu, tak pomůžu. Chodíme darovat s manželkou i synem. Syn má asi třicet odběrů, manželka asi čtyřicet. Už teď zase máme objednáno na další dva měsíce," vyzdvihl a dodal, že velký dík patří hradecké transfúzce. "Chtěl bych takhle poděkovat sestřičkám na transfúzní stanici, je tak opravdu skvělý kolektiv," uzavřel.

Jiřina Šachlová z Roseče daruje krev od roku 2003.Dašlí oceněnou je Jiřina Šachlová z Roseče, která ze své pečlivě uchované průkazky dárce krve vyčetla, že poprvé byla darovat krev 19. února 2003. Začal kvůli tomu, že při porodu sama potřebovala krev. "Takhle jsem to chtěla vrátit a už jsem u toho zůstala. Nejdřív jsem začala krví, pak jsem přešla na plazmu a pokračuji dál," říká žena, která má pomáhání v krvi.

"Já jsem takový člověk, mám to asi dané, ráda pomáhám druhým. Pracuji jako asistentka pedagoga ve speciální škole v Jindřichově Hradci u hodně tělesně a mentálně postižených dětí. Když někdo potřebuje, tak mě hned napadá, jak bych mu asi já mohla pomoci. Provází mě to," usmívá se. Její přátelé i kolegové se jí občas ptají, jak odběr probíhá, jak dlouho trvá, jestli to bolí, jestli je po odběru špatně. "A to mi není. Ani poprvé jsem neměla obavy, nejsem bázlivý člověk a do všeho jdu naplno a po hlavě," popsala a přiznala, že po prvním odběru krve měla hroznou žízeň a jednou se jí zamotala hlava.

"Nopak jsem člověk, který už se na to i těší, který to potřebuje. Chodím každý měsíc a ptala jsem se na to i pana doktora na transfúzce, jestli je to vůbec možné, že po odběru je mi lépe. A on říkal, že už to slyšel od vícero ženských, že ženy mají tyhle pocity," zmínila. Těm, kteří uvažují o tom, že by se stali dárci krve a plazmy, by Jiřina Šachlová vzkázala, že to určitě pomůže druhým.

"Nikdy nemůžete vědět, kdy budete potřebovat něco takového. Pokud je člověk zdravý a udělá si tu chvilku času, tak myslím, že by lidi neměli váhat a pokud tu myšlenku mají, měli by to zkusit. Pak sami uvidí, co to s nimi udělá," vypověděla. Sama si teď navíc spočítala, že ocenění první třídy, tedy 160 odběrů, by mohla zvládnout tak za tři roky. "Plazma se počítá stejně jako krev, za každý odběr. Už jsem píchnutá stosedmadvacetkrát. Mám A plus, nemám žádnou vzácnou skupinu, ani modrou, bohužel," usmála se na závěr.

Miroslav Novotný z Jarošova nad Nežárkou má již za sebou víc než 120 bezplatných odběrů krve.Pouze krev daruje již od 70. let Miroslav Novotný z Jarošova nad Nežárkou. Poprvé šel ještě v Českých Budějovicích, kam chodil do školy. "Ani nevím, kdo s tím přišel. Šlo nás tehdy asi deset. Bylo to před maturitou. Pak jsem dával na vojně. Když jsem se vrátil, tak to bylo takové složité, v Dačicích se nedávalo, šlo to v Rudolci a pak jsem začal tady v Hradci," popsal svou dárcovskou cestu.

Od té doby si pravidelnost hlídal a chodí čtyřikrát za rok. "Když jsem se spoléhal na to, že mě pozvou, to jsem se nemusel dočkat ničeho. Stalo se mi na vojně, že mi volali, že potřebují moji skupinu, ale to bylo krátce po tom, co jsem byl darovat, takže to nešlo. Mám AB-, byl o ní vždycky zájem," říká. Krev daroval i jeho syn, když byl na vojně. Hodně přitom podle něho záleží na prostředí. "Byl jsem darovat na několika místech a nejhezčí to bylo ještě v těch Budějovicích. Naopak nejhorší ve Vinohradské nemocnici v Praze. Tam jsem jim dokonce vynadal," podotkl muž, který je zároveň od počátku v registru dárců kostní dřeně. "Nevím, jestli je dárcovství krve omezené nějak věkem, ale zatím nikdo nic neříkal, že dál nemohl, takže pokračuji dál," poznamenal.

Radomír Špringer ze Slavonic daruje krev již od začátku 80. let.Sto dvacet odběrů má za sebou již také Radomír Špringer ze Slavonic, který začal krev dávat začátkem osmdesátých let, kdy byl na vojně. "Tenkrát to bylo asi ze zvědavosti, mohli jsme opustit kasárna, což byl tenkrát asi ten hlavní důvod," přižnává. Ani prý tehdy nevěděl, co má za skupinu, takže dalším důvodem byla i zvědavost. "Obavy jsem určitě neměl," dodal.

Po vojně potom v dárcovství pokračoval. "Chodili jsme pravidelně s partou kamarádů. Teď už chodím jen já. Už dávám také plazmu," uvedl dárce krve skupiny nula. "Ale že by mi někdy volali, abych přišel darovat, to se mi nestalo. Ona je sice možná vzácnější, ale zase tu, které je hodně, tu víc potřebují, takže v tom to asi nebude," míní.

O pokračování už také uvažoval. "Ještě párkrát a pak už by to asi stačilo. Když to člověk spočítá, kolik litrů krve už daroval, tak už je to docela hodně. Váhajícím bych vzkázal asi to, že je důležité to vyzkoušet a pak už každý uvidí. Do toho se nedá nikdo nutit, každý si to musí rozhodnout sám. Někdo v tom vidí den volna, někdo to, že může zachránit něčí život. Už jsem se setkal i s názorem, že jsou v tom nižší daně. Každý si musí najít svůj důvod, proč chodí darovat," přemítal. Za ta léta, co chodí krev darovat, už také dobře zná personál transfúzní stanice. "Člověk se tam rád vrací. Když jsem začínal, chodilo se do bývalé léčebny dlouhodobě nemocných, tam jsme leželi hodinu a půl až dvě. Teď už je to všechno jednodušší, rychlejší, nic to není," říká.

Autor: Petra Lejtnarová

14.6.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
1

Muž si ustlal u kolejí, měl velké štěstí

Vážná nehoda na silnici I/20 u Semic.
AKTUALIZOVÁNO
4

U Semic se stala nehoda. Řidič a dva malí synové jsou vážně zraněni

OBRAZEM: Města vítala nové občánky

Třeboň - V lázeňském městě se konalo slavnostní vítání nově narozených dětí.

OBRAZEM: Dění v Bystřici pravidelně oživuje divadlo

Nová Bystřice - V Nové Bystřici se pravidelně konají divadelní představení pro děti i dospělé.

OBRAZEM: Fotbalisté Buku sesadili Studenou z čela přeboru

Jindřichohradecko -  Fotbalový přebor mužů má o víkendu na programu zápasy 9. kola.

OBRAZEM: Malí hradečtí školáci se učí bruslit

Jindřichův Hradec – Školáci z jindřichohradeckých základních škol se pět zapojili do projektu Škola bruslení.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení