Paradoxem je, že malá Pavla nesměla dřív na model ani sáhnout 
a dnes jezdí s otcem po výstavách a navštěvuje jeho kroužek v Domě dětí a mládeže.

Co Vás vedlo k modelářství?
Jiří: Asi jako u všech z mojí generace to byl někdo z rodiny. Pod stromečkem jsem našel stavebnici letadla a s pomocí rodičů se ji pak pokoušel podle plánku sestavit. Jelikož ale nikdo doma neměl 
s modelářstvím zkušenosti, bylo to stavění metodou pokus – omyl. Začalo mě to bavit natolik, že jsem chtěl mít modely stále hezčí a dokonalejší, a tak jsem si začal vyměňovat zkušenosti se stejně „postiženými" kamarády, což mi zůstalo dodnes. Stále se scházíme s kolegy modeláři, probíráme novinky a navzájem se hecujeme, co kdo udělal lepšího, hezčího, dokonalejšího.
Pavla: Modelářství mi ukázal taťka. Doma má spoustu slepených modelů. Když jsem byla malá, nesměla jsem na ně ani sáhnout. Protože jsem byla zvědavá, tak mi některé ukázal zblízka. Hlavně hrady. Chodím s ním už tři roky na kroužek, docela mě to tam spolu s ním baví, protože tam lepíme modely, jaké chceme 
a ještě si o nich povídáme.

Jak vzpomínáte na své začátky?
Jiří: U všech modelů, které jsem jako kluk stavěl, mě vždy zajímalo, jestli je na nich něco funkčního a pohyblivého. Kola, vrtule, věže a kanony tanků, pásové podvozky, to vše se hýbalo jako ve skutečnosti. Proto jsem také lepil raději techniku než stavby. Kromě toho nám děda ještě postavil modelové kolejiště, s nímž jsme si ovšem museli hrát opatrně, abychom ho nerozbili. S mým otcem jsme také stavěli pohyblivé stroje z Merkuru. Když jsem začal chodit do školy, objevil se doma časopis ABC s vystřihovánkou. Zpočátku jsme si doma s tvarováním papíru do podoby předlohy nevěděli rady, ale po několika urputných pokusech se mi začalo dařit a časopis mi rodiče museli pravidelně kupovat. Byl v něm totiž každých 14 dní nový model, tak jsem si stříhal 
a rodiče ode mě měli pokoj.
Pavla: Dostala jsem vystřihovací oblékací panenku. 
S mamkou jsme ji zkoušely vystřihovat, ale moc mě to nebavilo, protože to trvalo dlouho a mamka mě nutila stříhat přesně. Taťkovi jsem někdy pomáhala něco vystřihnout, což už bylo lepší, protože to po mně opravoval. Samostatně jsem začala modely slepovat až na kroužku. Musím říct, že nejvíc mě baví různé postavičky a zvířátka.
Pamatujete si na svůj první výtvor? Jak se vám vyvedl?
Jiří: Myslím, že byl z plastu, ale přesně to nevím. Jedním 
z prvních modelů byla pirátská plachetnice, nebyla ani nabarvená, ale přesto jsem na ni byl náležitě hrdý a všem návštěvám jsem ji nadšeně předváděl. Úplně první papírový model si ale pamatuji naprosto přesně, byl to pokus o slepení papouška, který seděl na bidélku a držel v zobáku nápis PF 1977. Sestavit se ho ale nepovedlo a chudák skončil jako papírová koule 
v kamnech. Prvním opravdu dokončeným modelem se stala oranžová Tatra 813 z ABC.

Pavla: Po té panence, co jsem ji stříhala s mamkou, bylo mým prvním modelem na kroužku dioráma s africkými zvířaty. Měla jsem z něj velkou radost a taťka ho vzal dokonce na soutěž. Umístilo se na čtvrtém místě.
Co je podle vás na této práci ze všeho nejtěžší?
Jiří: To, co bylo na modelařině nejtěžší, se u mě s věkem měnilo. Zpočátku mi připadalo těžké model vůbec sehnat. Pamětníci vědí, jak se 
v sedmdesátých letech u nás nakupovalo. Pak to bylo vystřihování a tvarování papíru. Ovšem poslední dobou mi připadá nejtěžší najít si na modely trochu volného času.
Pavla: Mně připadá nejtěžší přesně stříhat a ohýbat papír na čáře. Myslím si, že to mám dobře, ale vždycky se tam najde nějaká chybka.
Popište nám, co modelářství všechno obnáší.
Jiří: To záleží na tom, jak moc vážně se to bere. Někdo si modely staví jen „z krabice", což znamená, že je nechají tak, jak je výrobci poslali na trh a nepřidávají 
k nim žádné doplňky. Jiní se snaží o co nejvěrnější napodobení skutečnosti a shánějí si k nim podklady. Další se třeba nespokojí jen s dokonalým modelem, ale dotvoří si 
k němu i nějaký příběh, a ten ztvární na podložce. Jsou také modeláři, kteří se specializují na určité časové období a staví třeba jen letadla 
z 1. světové války nebo pozemní techniku ze 2.světové války, historické plachetní lodě. U papírových modelářů jsou v oblibě například vozy Formule 1, nákladní auta ze závodu Paříž – Dakar a v neposlední řadě i české nákladní automobily Tatra a Liaz. V dnešní době není problém cokoli sehnat a je na každém, co si vybere a čemu se chce věnovat.
Pavla: Pro mě je to hlavně zábava.

Na co by měli pamatovat modeláři začátečníci?
Jirka: Začátečníci by měli myslet na to, že všichni ti mistři, kteří svoje modely prezentují na výstavách a na internetu, také nějak začínali a sami by se měli přestat bát svoje výtvory ukázat. To, že jim někdo ukáže, jakých chyb se dopouštějí, jim pomůže do budoucna se těchto chyb vyvarovat.
Pavla: Já bych řekla, že by neměli při lepení nikam pospíchat a mít trpělivost.
Máte řadu zkušeností, snažil jste se je předávat své dceři?
Jiří: Tak určitě. Nemůžete dítě jen pohlavkovat za to, že dělá něco špatně, musíte mu ukázat, jak se to má dělat správně. A to neplatí jen 
u modelaření.

Jak jste na otcovy rady reagovala?
Pavla: To nemůžu říct. (smích)
Kolik máte za sebou výstav?
Jiří: Přesně to spočítané nemám, ale posledních osm let se snažím navštívit tři až čtyři výstavy ročně. Celkem jich bude kolem třiceti, kromě domácích.
Pavla: Od doby, co chodím na kroužek, mi taťka vozí modely s sebou. Také to nepočítám, ale už mám doma asi deset medailí.

Jistě jste některé výstavy pořádal i Vy sám …
Jiří: Tohle musím trochu upřesnit, nejsem sám jediným pořadatelem, to bych ani nezvládl. Pořádáme výstavu s partou přátel jako klub papírových modelářů. Dali jsme se dohromady přes internet, protože vznikla před lety potřeba mít svoji výstavu v regionu jižní Čechy, a jelikož jsem v té době už vedl kroužek v jindřichohradeckém Domě dětí a mládeže, bylo jaksi přirozené, že jsme dostali k dispozici výstavní prostory. Při prezentaci výstavy vznikla povinnost jednat s médii, což kolegové hodili na mě a zvolili mě hlavním pořadatelem.
Pomáhá Vám také dcera? Jak se spolu při takových událostech shodnete?
Jiří: Dříve pomáhala s radostí, ale teď v pubertě se jí už příliš nechce. Asi budu muset počkat, až z toho vyroste.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Jiří: Když pominu druhé 
a třetí místo v mistrovství republiky, tak za největší úspěch můžu považovat to, že naše modelářská parta drží pohromadě, že spolu stále jezdíme na soutěže a máme chuť dále pořádat naši domácí výstavu, i když nás někteří "odborníci" kritizovali za slabou účast a málo diváků. Za osobní úspěch se dá považovat i to, že Pavlu ještě baví chodit se mnou na kroužek.
Pavla: Úspěch je, že z těch medailí co mám doma, jsou dvě zlaté.
V místním Domě dětí a mládeže vedete kroužek Papírový modelář, jak se Vám práce s dětmi líbí?
Jiří: Kroužek je pro děti volnočasová aktivita a nedá se jim nutit násilím. Jsou chvíle, kdy se jim nechce nic dělat, a to si pak jen povídáme, co třeba dělali ve škole nebo co právě hrají na počítačích. 
A pak přijdou na další schůzku a opravdu se těší, až si model slepí a budou si 
s ním moci třeba hrát a nadšeně ho ukazují rodičům. To pak vidím, že dělají něco, co je skutečně baví, a že jim to třeba zůstane i do budoucna.

Proč si myslíte, že by se děti měly modelářství věnovat? Může to například přispět k jejich trpělivosti?
Jiří: Děti by se měly obecně věnovat nějaké manuální činnosti. Co je jim platné, že ovládají počítač, když si třeba ani neuříznou krajíc chleba 
a neotevřou konzervu. Modelářství u dětí pomáhá rozvíjet manuální zručnost, podporuje technické myšlení a představivost, trpělivost, sebekontrolu a cílevědomost. Pomáhá také naučit se snášet neúspěch, když se něco nepovede.
Pavla: Ano, mně to pomohlo. Chleba si uříznu, takže hlady neumřu. (smích)

Čím je podle Vás modelářství specifické, jedinečné?
Jiří: Modelářství je jedinečné v tom, že si doma můžete vytvořit zmenšenou podobu něčeho, co už ve skutečnosti neexistuje, je to pouze někde v muzeu, anebo to nikdy nebylo, jako kosmické lodě ze sci-fi filmů a PC her. Na modelech můžete vidět, jak věci fungují. Při shánění podkladů zjistíte něco zajímavého 
z historie. Můžete si postavit model budovy, která stojí na opačném konci zeměkoule.
Pavla: Můžete si s modely také hrát.

Máte spolu s otcem ještě další společné zájmy?
Pavla: Určitě čtení knih, 
i když taťka čte poslední dobou jen časopisy. Také spolu sledujeme filmy, hlavně animované. Někdy jezdíme na kole a jednou za rok jdeme na rybářské závody.

Myslíte, že je ve vaší rodině další adept na modeláře?
Jiří a Pavla: Ještě máme mamku Veroniku, ta si jednou za rok s námi slepí nějaké to dioráma.

Lucie Schmiedová