Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Druhý příběh z Podcestného mlýna - Honza

Dačice/FOTO/ – Třiadvacetiletý Honza z terapeutické komunity Podcestný mlýn se podělil s Deníkem o své zkušenosti.

20.7.2010
SDÍLEJ:

Výroba palivového dříví, na které se podílí i Honza, přispívá na provoz komunity.Foto: Štěpán Mach

O komunitě v Podcestném mlýně nedaleko Dačic se dozvěděl až v psychiatrické léčebně. „Do té doby jsem nevěděl, že něco takového existuje a ani jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ říká Honza.

„Nějakou dobu jsem byl v jedné komunitě, ale brzy jsem z ní šel ven. Nezvládal jsem to, po třech měsících léčby jsem se odstěhoval,“ popisuje.

Vloni v létě pak nastoupil do Podcestného mlýna, kde se podrobil léčbě a dnes je již ve třetí fázi. „Dostal jsem se k tomu asi tak, že jsem chodil na diskošky a technoparty. Začal jsem u alkoholu, dále jsem vyzkoušel marihuanu, extázi, a pak jsem začal s perníkem. K tomu jsem právě přidal ještě benzáky. No bylo to tak nějak všechno dohromady,“ prozradil.

Pak přestal situaci zvládat. Po jednom náročném rozhovoru s otcem věděl, že se musí léčit. Bylo to v době, kdy byl přesvědčen, že se chce léčit. „Když jsem šel do léčebny poprvé a za krátko z ní odešel, venku jsem nic nezvládal. Podruhé jsem se pak rozhodl sám. Dovezl mě sem otec, ale jinak jsem si všechno domluvil sám, protože jsem prostě nechtěl bydlet někde v lese. Až tady skončím, tak půjdu na ještě na doléčovák,“ míní.

Právě minulý týden přestoupil do další fáze. V této době už má také domluvenou práci. „Když jsem sem nastupoval, tak jsem si myslel, že jsem s drogami začal jen tak pro zábavu. Chtěl jsem být jinej a chtěl jsem si zvednout sebevědomí. Myslel jsem si, že jsem prostě jednička, že jsem něco víc. Moje dětství určitě nebylo nijak katastrofální, to bych říct nechtěl. Nejsem z žádné rozvedené rodiny, ale nějaký pocity jsem tam měl, třeba takové, co jsem nedokázal pochopit, když jsem byl malej. Možná máti byla ostrá, nebo tak něco, a když to bylo třeba každej den, tak ten člověk, pak začne utíkat třeba i ven,“ přemýšlí nad svými začátky s drogou.

„Pak jsem třeba šest let ujížděl na počítačových hrách nebo tak a závislost na drogách už je jen postup od něčeho. Určitě to ale z něčeho pramení, snažím se přijít na to, z čeho,“ zavzpomínal Honza na několik let zpátky.

S placením léčby to má podobné jako Katka, jejíž příběh uvedl Deník minulý týden, pouze Honza v první půlce léčby pobíral ještě podporu v nezaměstnanosti.

„Teď jsem si něco našetřil a sem tam mě podpoří rodina. Ze začátku mi nic nedávala, ale teď tam prostě ta důvěra je. Už jsem byl asi desetkrát doma, jezdím takhle na výjezdy, má to svoje klady i zápory, ale necítím se tam moc dobře, prostě mi tam pořád něco z toho připomíná, ty místa, ty lidi a tak dál. Myslím, že rodiče mě i doma berou docela normálně, neberou mě jako žádnýho magora, já si myslím, že v pohodě,“ svěřuje se se svými pocity.

Honza si teď už připadá v Podcestném mlýně jako doma. Jak říká, když se něco rozbije, tak se postará o to, aby se to spravilo. Nenechá to být jen tak, cítí to tady jako své. Hlavním smyslem komunity ale není práce. „Nejvíc věcí řeším před skupinou. Na individuálu mi řekne názor jeden člověk a ve skupině mi řekne patnáct lidí, co si myslí. Podle toho si můžu lépe formovat a uvědomovat své chování a třeba ho i změnit,“ hodnotí.

Když Honza přišel do komunity, skamarádil se poměrně rychle. „Hráli jsme nohec s klukama, to bylo dobrý, ale furt jsem měl asi první dva měsíce v hlavě, že odejdu, že na to kašlu, že na to s…. To má tak asi každej na začátku. Říkal jsem si, půjdu ven. Důležitým prvkem je tady o tom mluvit, a když ti každej řekne, že je na tom úplně stejně, tak si člověk uvědomí, že není sám,“ vysvětluje.

Byla i spousta věcí, na které se muž začal těšit. Jednalo se o takzvané zátěžovky, koncerty, festivaly a divadla. To představuje věci, které mu na těžkém začátku pomohly. „Dostal jsem se až k té terapii. Byl jsem už také na prevenci v Havlíčkově Brodě, tam jsem mluvil před celým kinem. Tam jsem měl tři programy, byli tam patnáctiletá děcka, puberťáci a ptali se mě na různé zážitky. To byla prevence od Podaných rukou a to nebylo účelem toho říkat, že je to špatný. Vyprávěl jsem, jaké člověk zažívá stavy a jaké to je třeba na ulici,“ nastínil.

Když mu bylo 17 let, zvládl naštěstí dokončit gymnázium. Ve škole jej bavil zeměpis, dějepis, tělocvik a vůbec humanitní předměty. „Nevadilo mi to jako poslouchat, ale z matiky, fyziky, chemie, to vždycky bylo čtyři až pět, ale já jsem to vždycky nějak uhrál. Prostě jsem se na to dokázal ještě nějak naučit, i v těch nejhorších stavech, řekl jsem si, já tu pětku nedostanu a školu dodělám. Nebylo to moc lehký, hodně mi bývalo ve škole špatně, ale ještě to tenkrát nebylo tak hrozný. Po gymplu jsem se přihlásil na výšku, tam jsem se ale nedostal. Hlásil jsem se na Masarykovku a ještě asi na další tři obory. Snad i na dějepis tam, přesně už nevím. To bylo po maturitě, a to už jsem moc nevnímal,“ zaměřil se na vzpomínky ze svého studia.

„Pak jsem rok pracoval, a potom, protože se mi už moc nechtělo, znovu jsem se přihlásil na výšku. Studentem jsem byl asi půl roku. Jeden čas jsem byl také na ulici, ne že bych tam byl třeba půl roku, ale třeba pár měsíců. Pak jsem si něco našel, o to jsem se snažil vždycky,“ komentoval svůj stav.

Honza byl z malého města, měl tedy výhodu, že se mu kluci vždy snažili pomoci. Nebezpečí umrznutí je vždy vysoké. „Neměl jsem to vychytaný jako bezdomovci, moc jsem v tom neuměl chodit. Spal jsem třeba také na záchodech,“ doplnil.

Honza má dokonce i zkušenosti s manželstvím. „Byl jsem už jednou ženatej, pak jsem se rozvedl. Určitě teď hned nebudu hledat nějaký vztah, budu se muset naučit postarat sám o sebe. Chtěl bych si pak také koupit auto a nějaký byt,“ zmínil se.

Jeho nevýhodou je asi stěhování se na místo, kde nikoho nezná. Na druhou stranu, má odstup od přátel, kteří jsou na drogách stále závislí.
„Venku bych chtěl jezdit na kole, vždycky jsem miloval sporty. Až více našetřím, chci si koupit i lyže,“ popisuje své plány do budoucna. Chutě na drogy jej ale definitivně neopustily. Prý je to stejné, jako když v horku má člověk chuť na pivo. „Ty chutě si s sebou bohužel pořád poneseme, je to hloupé, ale musíme jim odolat,“ dodal na konci rozhovoru Honza.

Lucie Schmiedová

20.7.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Předvolební Deníku probíhala 19. října v Aviatice.
14

Začíná superdebata Deníku: politici už přijeli do sídla redakce

Nemocnice v Dačicích. Ilustrační foto.

Pohotovost pro dospělé v Dačicích v sobotu neotevře

Chtěl si ponechat nalezený mobil

Nová Bystřice - Neodevzdat nalezenou věc se může pořádně nevyplatit.

Ve čtvrtek můžete do kina i za hudbou

Jindřichohradecko/ANKETA/ - Kam si ve čtvrtek vyrazit za kulturou? Přinášíme náš přehled tipů.

Prachatický hospic je hlavně o radosti

Prachatice - Hospic sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích není jen o smutku, bolesti a slzách. Dokazuje to nová kniha, kterou hospic vydal, s názvem Vinnetou se chce bratřit a další tajemství prachatického hospice.

Hradečtí basketbalisté podlehli Kolínu, ztráceli hlavně na doskoku

Jindřichův Hradec/ANKETA/ – Jindřichohradečtí basketbalisté podlehli na domácí palubovce Kolínu 82:95 a v nejvyšší soutěži zůstávají jediným týmem, který ještě nezvítězil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení