Po dva dny odstraňovali popadané stromy ze silnic, na svá místa vraceli lávky, které vzala velká voda, a pomáhali lidem s čištěním domů a studní. Deníku o celé akci povyprávěl jeden z dobrovolníků – třicetiletý Radek Maxa z Jihlavy.

Jak vás napadlo jet pomáhat lidem do povodněmi zasažených obcí?
Naše jednotka - 191. pěší rota , byla v roce 2004 založena právě proto, aby pomáhala lidem v podobných situací. Protože jsme ale od našeho vedení nedostali žádný povel k tomu, abychom do povodněmi zasažených míst vyrazili, rozhodli jsme se, že si to zorganizujeme sami. Kamarád, který je majitelem autoškoly, nám půjčil autobus a další známý, jenž vlastní dopravní společnost, nám dal na cestu dvě stě litrů nafty. Po telefonu jsme se pak domluvili se starostkou Kunína, že budeme moci přespat na tamním zámku. Společně s námi do nejpostiženějších obcí vycestovali také dobrovolní hasiči z Velkého Meziříčí.

Co jste si vzali s sebou?
Každý si vzal lopatu, jídlo, rukavice a náhradní oblečení. Vezli jsme také dvě motorové pily, ale jak se brzy ukázalo, bylo to bohužel málo. Ty byly totiž potřeba nejvíc. Protože jsme tam ale cestovali ze své iniciativy, nikdo nám neřekl, co všechno si máme vzít s sebou.

V jakých obcích jste pomáhali?
Byli jsme v Žilině, Zašovicích a ve zmiňovaném Kuníně.

Co všechno jste tam dělali?
Co bylo potřeba. Byli jsme rozděleni do několika skupinek po šesti lidech. První den jsme odklízeli především stromy ze silnic, abychom je zprůjezdnili, a také jsme čistili koryta řek. Po celou dobu bylo dost špatné počasí, pořád tam jen pršelo. Druhý den jsme pomáhali v zámecké zahradě v Kuníně. Na svá místa jsme vraceli lávky, které odnesla voda, nebo jsme rozdělávali přístřešky. Zkrátka, co nám kastelán řekl, to jsme udělali.

Jak se lidé v zaplavených obcích s neštěstím vyrovnávali?
Byli psychicky i fyzicky na dně. My jsme byli například u jednoho staršího muže – mohlo mu být asi pětašedesát let, kterému voda odnesla úplně všechno. Říkal nám, že mu zbyla pouze jedna fotografie z vojny. Vyprávěl nám, jak k němu voda dorazila. Prý seděl u televize, když uslyšel šplouchání na okno. Po chvíli se ozvala rána. Do okna mu totiž narazila kláda, kterou tam voda donesla. Říkal nám, že během chvilky měl v domě přes metr sedmdesát vody. Na pomoc prý čekal tři hodiny na parapetu okna. Dveře mu totiž nešly otevřít. Bylo na něm vidět, že je hodně vyčerpaný. Na druhou stranu se ale nevzdával a hledal v sobě sílu pro to, aby se s tím vším vypořádal.

To pak člověku přijdou jeho všední problémy asi malicherné, když vidí takovou spoušť…
Určitě. Kdo to nezažil na vlastní kůži, tak si neumí představit, jak to v těch obcích vypadá. Je smutné, když se díváte na člověka, který celý život něco buduje, a najednou mu z toho téměř nic nezbude – jen holé stěny. Lidé tam jsou vděčni opravdu za každou pomoc.

Byl jste už někdy v minulosti pomáhat lidem postižených povodněmi?
Ano. V roce 1997. Ale to se s letošním červnem nedá vůbec srovnávat. Tohle bylo mnohem horší. Tolik zbořených domů jsem ještě neviděl.