Dnešní doba je hodně uspěchaná, vnímají podle vás lidé dnes dušičky jinak, než tomu bylo dříve?
Myslím si, že dušičky jsou jeden z mála svátku, na kterých se naše doba příliš nepodepsala. Dokonce i lidé, kteří mnohdy na Boha zapomněli, nebo v něho nevěří, přece jen v tento den jdou na hrob svých předků, zapálí svíčku a nějakým způsobem na ně vzpomenou. Každý z nás má totiž své rodiče a prarodiče, kteří někde odpočívají, a ať chceme nebo ne, jsme jim za mnohé vděčni. Zároveň jsme si vědomi, že podobně jako oni, i každý z nás bude muset tento svět jednou opustit a spojit se s těmi, kteří náš předešli.

Většina těch, kteří nějak vzpomínají na své zemřelé blízké, jezdí na hřbitovy, zdobí hroby květinami a věnci a zapaluje svíčky. Co ale znamená symbol světýlka na hrobu?
Svíčka – světlo na hrobě – má hlubokou symboliku. My ji už tak moc nevnímáme, neboť máme jiné moderní zdroje světla než obyčejné svíčky. Ale dříve byla svíčka skoro výlučným zdrojem světla. Symbolika světla je potom spojena se samotným Bohem a jeho přítomností. Bůh je světlo, opakem tmy. Bůh je světlo, které přišlo na svět,aby nás osvobodilo z temnoty hříchu, Bůh je světlo neboť nám dává nový věčný život. Světlo, či svíčka na hrobě pak symbolizuje, že život těch, kteří zemřeli, pokračuje právě v tomto světle Boha. Modlitbu nad hrobem obyčejně zakončujeme slovy o světle a pokoji: „Odpočinutí věčné dej jim Pane, a světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji."


Jaká je však vlastně historie svátku Všech věrných zemřelých?
Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Křesťané se nejen scházeli ke společné modlitbě, ale sloužili také mši svatou nad hroby zemřelých, zejména mučedníků. Samotný svátek Všech věrných zemřelých vznikl na popud sv. Oddila, benediktinského opata z Cluny (998), a postupně byl rozšířený na celou církev. A ač má tento svátek dlouhou tradici, oficiálně byl ustanoven pro celou církev až roku 1915.


Jak vypadají v tento den modlitby za zemřelé, koná se jich i víc?
Z liturgického hlediska je tento den mimořádný, neboť kněz může sloužit tři mše svaté. Jednu může obětovat za konkrétního zemřelého, druhou za všechny zemřelé a třetí slouží na úmysl papeže. Všichni věřící pak chodí na hřbitovy, kde se modlí za zemřelé, aby pro ně získali takzvané plnomocné odpustky. Znamená to, jak již jsem naznačil, že duše takového zemřelého, která ještě není v nebi, obdrží milost a je jí odpuštěn zbytek trestu za pozemské hříchy. Přirovnal bych to k takové očistcové „amnestii".


Mluvíte o pomoci těm, co zemřeli a jsou nyní v očistci, co musíme udělat, abychom jim pomohli?
Křesťané vždy vnímali duchovní spojení mezi námi a těmi, kteří nás předešli ve víře na věčnost. Zároveň jsme si vědomi toho, že ne všichni, kteří odcházejí z toho světa, jsou schopni vstoupit okamžitě do Božího království. Pro své hříchy, kterých sice litovali, ale neodčinili je, musí někteří projít očistou, takzvaným očistcem. A právě naše modlitba jim v této očistě může nejvíce pomoci. Ti, co zemřeli a jsou v očistci, si sami nemohou již pomoci, ale tady se právě ukazuje velká moc, kterou Bůh svěřil církvi. Jestliže jim chceme pomoci, je proto důležité naše vnitřní spojení s církví. Pro plnomocné odpustky, tedy pro to, aby duše zemřelého okamžitě vstoupila do nebe, je stanovené jít ke zpovědi, ke svatému přijímání, pomodlit se na úmysl papeže a mít předsevzetí nehřešit. Ale i ti, kteří to úplně nesplní, mohou svým zemřelým pomoci aspoň částečně. Ukazuje se tady spojení mezi námi -„církvi putující" a zemřelými v očistci – „církvi trpící." Církev stanovila, že od 1.listopadu po osm dní můžeme každý den svou návštěvou hřbitova a modlitbou takto pomoci svým zemřelým. ⋌(jop)