V poválečném Československu

„Po skončení války v Evropě jsem byl v srpnu 1945 přeložen do Prahy – Ruzyně, kde jsem byl zařazen k Letecké dopravní skupině, předchůdci Dopravního pluku. Létali jsme na starých Junkersech Ju-52 a Sieblech C-3-10 po celé Evropě. Po několika cestách po válkou zničeném kontinentu, kde vládl nedostatek potravin a paliva, navíc pod vlivem nechuti létat v zastaralých mašinách, jsem začal uvažovat o zanechání své aktivní služby. Velice výrazně k tomu přispěla i další událost, která mě utvrdila, že jsem ve svém rozhodnutí na správné cestě.

Obýval jsem s několika předválečnými kamarády pěkný byt v Jungmannově ulici v Praze. Byl to majetek rodičů jednoho z nich. Neočekávaně přišel rozkaz z pražské radnice, že ten byt musíme neprodleně vyklidit. Nebylo žádného odvolání.

V určený den přijel koňský povoz doprovázený strážníkem, naše věci naložili a odvezli. O něco později jsem se dozvěděl, že ten byt si přivlastnil jeden z vedoucích komunistů ve městě. Tento příběh mi dal předtuchu toho, co se pak stalo v únoru 1948.

Jelikož celá má rodina byla zavražděná nacisty a můj bratr již studoval na univerzitě v Londýně, demobilizoval jsem a v srpnu 1946 odešel z naší armády. S těžkým srdcem jsem následně opustil milovanou Prahu a vrátil se natrvalo do Velké Británie.“

Dlouhá léta plná čekání

„Po příjezdu do Londýna jsem se snažil najít zaměstnání, ale bez úspěchu. Důvodem byl nedostatek mých civilních kvalifikací. Proto jsem se rozhodl spoléhat pouze sám na sebe a založil si vlastní obchod. Poválečné poměry byly obchodnímu duchu nakloněny, a tak se mi to po nějakém čase houževnaté práce i trochy štěstí skutečně povedlo. V roce 1949 jsem se oženil, máme dva syny, dceru a žijeme spokojeně dodnes.“

Jako mnoho dalších bývalých československých zahraničních vojáků žijících v cizině, také Arnošt Polák svou rodnou vlast neviděl dlouhé desítky let: „Za celou dobu totality jsem se nevrátil, až v roce 1968 za vlády pana Dubčeka. Vzal jsem svoji manželku, která Prahu neznala, abych jí ukázal krásu tohoto města a něco z mého života za mlada. Pak zase dlouho nic, až v roce 1990 jsme zavítali do Československa s ostatními veterány jako hosté Ministerstva obrany ČR. To nám dalo možnost setkat se spolu se starými kamarády a vyslechnout hrůzy jejich života po roce 1948 jako bývalých vojáků ze Západu. Tyto zájezdy se pak opakovaly každoročně.“

(pokračování příště)