Zajedno jsou v tom, že zatímco vláda v roce 1939 kapitulovala a vzdala se německé armádě bez boje, mnozí jednotlivci přísahu věrnosti dodrželi a proti okupantům bojovali. Většinou na východní nebo západní frontě jako příslušníci čs. vojska v zahraničí.
Ďábelská nabídka
Když německá vojska vtrhla v noci z 14. na 15. březen 1939 do okleštěné země, k těm, kteří nejvíce trpěli bezmocí a vztekem, patřili vojáci čs. armády.
Při mobilizacích v roce 1938 byli připraveni hájit svobodu vlasti, teď museli dobrovolně odevzdávat zbraně těm, proti kterým chtěli bojovat.
Na začátek německé okupace vzpomínal až do své smrti také generál František Peřina (1911–2006), letecké stíhací eso, který tři měsíce po okupace odešel do exilu a následujících šest let pak proti nacistům bojoval.
„Vím, že nebojovat byl tenkrát omyl, ale bojovat by byl ještě větší,“ tvrdil František Peřina s tím, že vyzbrojená německá přesila by nás rychle porazila a pokořila.
„Tenkrát jsem chtěl spolu s ostatními sednout do letadla a uletět,“ nosil stále v paměti vzpomínky na 15. březen 1939 stíhací pilot, který tehdy sloužil u leteckého pluku v Olomouci.
„Měli jsme v úmyslu uletět přes Slovensko do Rumunska. Jenže jsme kvůli špatnému počasí nemohli nic dělat, protože nešlo odstartovat. Tak jsme se s tím smířili a čekali na Němce.“
Druhý den okupace si ho zavolali k německému veliteli do kanceláře.
„Němečtí letci mě dobře znali, protože jsme se setkali před válkou na závodech ve Švýcarsku v roce 1937. Nabídli mi, že bych mohl převzít pilotní službu u německé Lufthansy. Samozřejmě že jsem jejich nabídku odmítl. Jeden z Němců za mnou vyšel na chodbu a povídá mi: Franz, kdybys tu nabídku přijal, tak bych tě do smrti nenáviděl. Moc dobře totiž vím, co pro tebe jako vojáka znamená, že nás tady vidíš.
Tehdy mě to zarazilo a překvapilo. Poznal jsem, že ti, kteří byli nuceni nás okupovat, nebyli všichni nejhoršího smýšlení. Všichni okupanti nebyli kovaní nacisti. Byli mezi nimi i džentlmeni. Takových jsem si vážil, i když to byli nepřátelé.“
Letci se potom museli vystěhovat z kasáren a své bojové stroje přenechali okupantům.
„Scházeli jsme se pak U Šestáků v Olomouci a domlouvali se, co budeme dělat,“ pokračoval Peřina.
V cizinecké legii
„Shodli jsme se na tom, že v okupované zemi nemůžeme zůstat,“ vzpomínal Peřina. V červnu 1939 se oženil a hned za dva dny odešel ilegálně do Polska.
„Odtud jsem se dostal do Francie k cizinecké legii. Když vypukla válka, hned jsme byli přeřazeni k francouzskému letectvu. V prosinci 1939 už jsem byl na frontě.“ František Peřina bojoval ve Francii, po její kapitulaci se dostal přes Afriku do Velké Británie, kde působil u 312. čs. stíhací peruti královského letectva.
Na kontě měl necelé dvě desítky sestřelených nepřátelských letadel. Po návratu do vlasti v červenci 1945 se stal instruktorem střelby a bombardování v olomoucké pilotní škole.
Podruhé do exilu
V lednu 1949 byl propuštěn z letectva. V obavě, aby ho komunisté nezatkli a nezavřeli jako mnohé jeho spolubojovníky, uletěl na jaře ve sportovním letadle i s manželkou a kamarádem do exilu.
„Měl jsem tehdy bolest v srdci,“ vzpomínal na druhý útěk z vlasti, tentokrát již v letadle, František Peřina.
„Poprvé v roce 1939 jsem utíkal s nadšením, ale podruhé to bylo něco strašného. Poprvé jsem odešel kvůli německým okupantům, jenže co je to proti tomu, když vás vyhánějí z vlasti vlastní lidé,“ ulevoval si generál.
„Vím ale, že kdybych neutekl, tak bych to nepřežil. Měl jsem výstup s generálem Reicinem, který mi do očí řekl, že si na mě posvítí. Proto jsem musel utéct. Bylo to opravdu velmi bolestivé, když jste si uvědomil, že s vámi vlastní lidé takhle zacházejí.“
František Peřina pak žil v Německu, Anglii, Kanadě a v Americe, odkud se v 90. letech vrátil zpět do vlasti.
„Chtěl jsem umřít doma, protože jsem si řekl, že když mám umřít, tak v zemi, pro kterou jsem něco udělal. Abych měl nad sebou aspoň kousek země, za kterou jsem bojoval.“
František Peřina obdržel několikrát Čs. válečný kříž, medaili Za chrabrost, medaili Za zásluhy I. stupně, francouzská a britská vyznamenání, nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva.
S válečným pilotem a spisovatelem generálem Františkem Fajtlem napsal knihu Generál nebe. Zemřel v Praze 6. května 2006 ve věku 95 let.