Psalo se pátého srpna, rok 1819. Bylo jedenáct hodin dopoledne a ve vzduchu voněla nadcházející bouřka. A skutečně, brzy začalo pršet. Jenže takový déšť nikdo nepamatoval. Z oblohy totiž místo dešťových kapek začaly padat kamínky.
Z prapodivného mraku se na zem sypaly také písčité a jílovité kousky, ty největší měly velikost mladého hrášku. Dopadaly na střechy okolních domů a s rachotem se z nich kutálely dolů na zem.
Jedinými svědky této události byli místní starosta a lesník. Oba překvapení pánové zdvihli několik kamínků a zjistili, že se dají rozemnou v dlani.
Celá přeprška trvala snad jenom jedinou minutu. Učenci, kteří byli na místo následně přivolání, si nejdříve mysleli, že kamínky pocházejí z kosmu. Nakonec se ale ukázalo, že šlo o prachobyčejný pozemský prach se zrnky křemene, jílem a slídou. Oficiální vysvětlení znělo, že ho někde nasál silný vzdušný vír…
Události, při kterých z oblohy padají nejrůznější předměty (jen ne dešťové kapky) nejsou ve světě nikterak vzácné. Dnes máme doloženo, že na některých místech prší drobná zvířata, například žáby a brouci, jinde zase z nebe padají čerstvě ražené mince. Přituhovat začíná, když z nebe spustí třeba tajemné lijáky krve.
