Již roky v Jindřichově Hradci nežijete, mohl byste se čtenářům v krátkosti představit?
Narodil jsem se v Jindřichově Hradci, ale bydleli jsme v Českých Budějovicích. Jsem vystudovaný fotograf, učím na střední a vyšší umělecké škole v Brně fotografii a fotografií se vedle pedagogické činnosti stále živím. Jsem ženatý, mám tři dospělé děti.

Co jste dělal před 17. listopadem a jaká byla vaše další životní a profesní cesta?
Můj dědeček byl jindřichohradecký lékař a otec byl do roku 1968 redaktorem českobudějovického rozhlasu. V srpnu 1968 během okupace spolu s dalšími pracovníky rozhlasu hlásil a vysílal, což ho později stálo zaměstnání a po několika letech, kdy byl pronásledovaný a těžce pracoval jako pomocný dělník, zemřel na infarkt. Celá rodina začala být diskriminována. Babička po roce 1968 v zoufalství spáchala sebevraždu. Já i moje sestra jsme kvůli kádrovému hodnocení nesměli studovat, a tak jsem se vyučil fotografem. Později se mi podařilo vystudovat fotografii na střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, protože se kádrové materiály někde zpozdily a do Brna se nedostaly. Potom jsem uměleckou fotografii studoval na pražské FAMU, než studia přerušily moje aktivity v listopadu 1989. Fotografii jsem zároveň vyučoval a v srpnu 1988, kdy režim povolil drobné podnikání, jsem se v Hradci zaregistroval jako první živnostník – fotograf. Od 21. srpna 1988 jsem jezdil na pražské protikomunistické demonstrace, kde jsem fotografoval.

Jak vzpomínáte vy osobně na události v Jindřichově Hradci – sám říkáte, že jste hlavně řečnil?
No, to je nedorozumění – ptala jste se, zda mám fotografie z Hradce z demonstrací, a tak jsem vám vysvětloval, že jsem na shromáždění hradeckého Občanského fóra nefotografoval, což mi dodnes chybí, ale veřejně jsem vystupoval jako mluvčí Občanského fóra. V Hradci v roce 1989 již 28. října proběhlo malé shromáždění lidí na náměstí, takže lze říci, že Hradečáci demonstrovali již před listopadem.
Své jediné fotografie z této akce si dodnes velice cením. Domnívám se, že tuto demonstraci spontánně zorganizoval se svými přáteli evangelický farář Jan Blažek.

Samotné listopadové události, následné svobodné volby a další politické aktivity probíhaly natolik hekticky, že jejich popis, pokud bych si na vše dokázal vzpomenout, by výrazně překročily rámec tohoto rozhovoru.

Každopádně se domnívám, že to nadšení lidí, všeobjímající pocit nabyté svobody a možnosti, které se pro každého individuálně otevřely, jsou pocitově neopakovatelné. Jakmile bylo jasné, že vývoj už je nezvratný, tak obavy a strach nahradila radost a nadšení. Jak kdo s nabytou svobodou následně naložil, to je již jiná kapitola dějin i jednotlivých osudů lidí.

Pokračoval jste po převratu v aktivním zapojení do politiky?
Po revoluci jsem odmítl nabízené funkce. Zapojil jsem se po zvolení do komunální politiky jako řadový radní.
V roce 1993 jsem se s rodinou odstěhoval do Brna, kde žiji dodnes, i když vazby na Hradec jsem si uchoval a trávím zde mnoho týdnů volného času.

Nesnáším takovou tu pivní ukecanou neangažovanost, a tak jsem ani v Brně nezůstal zcela mimo dění – jsem členem KDU-ČSL a s třiceti procenty hlasů jsme vyhráli poslední komunální volby v městské části, kde s rodinou žijeme.

Když se ohlédnete zpět, v čem splnila Sametová revoluce vaše představy a co vás naopak zklamalo?
Ano, rozumím, na co se ptáte. Dnes je mezi lidmi všeobecné skepse, kterou tak výstižně pojmenoval Václav Havel jako „blbou náladu". Takže současnou situací jak vnitrostátní, tak mezinárodní jsem velice často znechucen a zklamán. To ovšem není jednoznačně důsledek Listopadu 89! To jsou prostě dějiny, jak je tvoří lidé jako jednotlivci i jako celek.

Ovšem to, co jsem očekával a po čem jsem v listopadu 1989 toužil, se naplnilo bezezbytku. Máme svobodu slova a pohybu. Už to, že spolu děláme tento rozhovor, je toho důkazem. Můžeme svobodně volit. Moje děti jsou svobodné bytosti, mohou studovat, cestovat, zkrátka dělat to, co považují pro své životy za důležité. To jsme my, ani naši rodiče nemohli.

Kdo před rokem 89 poctivě přemýšlel o tom, jak žijeme, kdo si vyjel k hranicím s elektrickým ostnatým drátem, ten jasně viděl, že jsme žili v koncentračním táboře. Pravda, byl velký, pro toho, kdo držel hubu a stačilo mu pivo a guláš dokonce možná luxusní, ale byla to klec na lidi. A ta je, zaplať bůh, už pryč! A že se nyní mnohdy neumíme životně vyrovnat s nabytou svobodou je už každého problém.
Ano, mnohé události v naší politice jsou absurdním dramatem. Když si třeba ženatý premiér strany, která tvrdí, že je pravicová, vydržoval z našich daní milenku, a ta navíc ovlivňovala chod státu, to by možná nevymyslel ani dramatik Václav Havel, ne? Ale to je již jiná kapitola – to jsou současné dny našich životů a je na nás, jak si je dvacet pět let po Sametové revoluci zařídíme.