A jak se zatím ukazuje, bylo to rozhodnutí správné. I v této době obav z pandemie koronavirem může život uvnitř běžet téměř normálním způsobem, jak jsme zjistili z rozhovoru s ředitelkou domova Hanou Vojtovou. Nakonec to dokládá bohatá fotogalerie u článku.

Sáhli jste k zákazu návštěv ještě před oficiálním rozhodnutím o uzavření domova. Jak se žije v takovém karanténním prostředí? 

 Žijeme dál, jako před uzavřením domova. Snažíme se o aktivizace, na které jsou senioři zvyklí, rehabilitujeme, chodíme do zahrady a připravujeme záhony na jaro. Chybí nám rodiny a návštěvy. Chybí seniorům i nám všem pečovatelům. Když před čtrnácti dny mohly rodiny na návštěvu s podmínkou roušky na ústech, tak někteří z návštěvníků si roušky na pokoji hned sundali. Pro mě jen těžko pochopitelná věc, protože ohleduplní musí být všichni, abychom společně ochránili ty, kteří jsou nejvíce zranitelní. V takovém případě bylo uzavření domova jedním z řešení.

Co váš tým? Jak hodnotíte jejich práci v podmínkách karantény? Máte dostatek roušek, abyste ochránili svoje zaměstnance?

Do práce chodí dál bez ohledu na to, co kolem sebe slyší. S fotek „za zavřenými dveřmi“ můžete v jejich tvářích vidět radost a nadhled, a tu předávají dál. Každý jejich úsměv a dotyk teď získává ještě větší hodnotu.

Všichni zaměstnanci dostali pokyny, aby své kontakty mimo naše zařízení omezili pouze na nejbližší rodinu. A pokud někdo z osob, se kterými žijí v domácnosti, nebo oni sami pociťují jakékoliv zdravotní problémy, musí zůstat doma. V domově každý den pereme uniformu zaměstnance, po každém jídle měníme ubrusy na stole, dezinfikujeme kliky, využíváme lampu, která ničí viry. Těch opatření je mnoho, ale nejdůležitější je minimalizovat riziko přenosu nákazy do domova seniorů.

Když je řeč o rouškách. Nejlepším řeším by bylo, ne to, aby v domově museli nosit roušku pečovatelé, ale udělat taková opatření, abychom ji v domově nemuseli nasazovat nikdy. K tomu ale potřebujeme všechny, kteří kolem nás žijí. A stačí k tomu velmi málo. Když opouštíme byt, tak pouze s rouškou nebo šátkem přes nos a ústa a při nákupu používat jednorázové rukavice. Mám pocit, že čekáme, až nám to někdo nařídí. Co ale začít včas, vlastní zodpovědností a s jednoduchou výzvou? Všichni, kteří žijeme v Prachaticích nebo v jeho okolí, jednoduše všichni, malí i velcí, si při odchodu z domu vezmeme roušku nebo šátek přes nos a ústa. Takové opatření nás může nadlouho ochránit od izolace. Naopak budeme se moci volně pohybovat dál, protože se zde virus nebude šířit.

Pak pečovatelé nebudou muset nasazovat roušku a budou moci nadále pečovat s úsměvem, který bude vidět. A třeba to od nás odkoukají další města. Za pokus by to určitě stálo.