Přesto, že se spolu den co den setkáváme jako kolegové v jedné firmě, nemáme nazbyt času si promluvit o svých pracovních starostech. Zajímal by mě tvůj pohled na současné dění v lesnictví, které se dotýká nepříjemnými dopady i na nás v pomocných provozech.
Když jsi za mnou přišel s návrhem na toto popovídání, odmítl jsem, neboť jsem podobnou otázku očekával a neměl jsem chuť si povídat o něčem, co mi poslední dobou bere nejvíce času. Ale pak jsem si řekl, že lidé kolem mají spoustu zprostředkovaných informací ze sdělovacích prostředků, ale málo od těch, kteří jsou přímo tímto děním obklopeni. Skutečností je, že současný „provizorní“ stav trvá již příliš dlouho a neustálé vyčkávání na „lepší časy“ má destruktivní dopad na celý obor. Neustálé změny na místech těch, kteří lesnickou politiku ovlivňují, stabilitě neprospívají. Ale mám-li říct, co mi připadá jako zásadní a rozhodující vliv na tomto dění, je obyčejná lidská nenasytnost a bezohlednost. Jak jinak si lze vysvětlit nesmyslná opakovaně vypisovaná výběrová řízení, kde v konci jediným a rozhodujícím prvkem je nabídnutá cena na jedné straně a nesmyslné cenové nabídky od firem, které mnohdy nemají žádné vlastní prostředky a personál, na druhé straně. Výsledkem je devastující dopad na infrastrukturu zejména v těch nejchudších oblastech – pohraničí – a zejména na ty, kteří se mohou jen dívat a nezbývá jim, než nést následky tohoto dění. A tak nezbývá než sledovat, jak mizí kvalifikovaný lesní dělník, který je mnohdy nahrazován novodobými otroky (vzpomeňme si na nedávnou plzeňskou kauzu), protože nabídnuté ceny vítězů již neumožňují práci našeho dělníka dobře zaplatit. U mnohých to znamená žít na hranici životního minima za těžkou a nebezpečnou fyzickou práci. Kde jsou ty doby, co mi můj bývalý šéf a učitel lesnického provozu inženýr Zdeněk Vodrák uděloval radu „pořádná práce se dá i přeplatit, mizernou nepatří platit vůbec“. Pohnutky vedoucí k tomuto destruktivnímu jednání zůstávají normálnímu slušnému člověku utajeny. To, co je ale důležité, jak současnou neutěšenou situaci změnit, nemá zatím odpověď. A to mě trápí.

Mám pro tebe i trochu lehčí otázku. Znám tě jako obdivovatele kvetoucích luk, čisté přírody a lidové architektury, co tě k tomu přivedlo?
O moc lehčí otázka to není. Hlavně proto, že na to nejde odpovědět pár větami. Budu šetřit místem. Dětství prožité na venkově, za zahradou kvetoucí louka se vstavači, suchopýrem, kohoutkem, starčekem a spoustou dalších květin. Motýli, vřetenušky, koníci, žáby. Chytání cvrčků na mezi u domu a hledání střevlíků pod kameny. Voňavá sena sečená kosou, otáčená hráběmi a uklízená vidlemi na půdu. Mnohokrát i s užovkou. Žízeň hašena ve studánce, kde spolu s pramenem vody prýštily kousíčky slídy, takže pramen vypadal jako zlatý – zlatá studánka. Poté nádherné osvěžení v čistém rybníku. A jak vypadají tato místa dnes? Zmeliorovaná louka bez květin, místo cvrlikající meze parkoviště, na místě studánky hluboký meliorační příkop, v rybníku opuštěná kachní farma… Vydal jsem se s kamarády hledat zmizelou vzpomínku do ciziny – Ukrajina, Rumunsko. A našel. Podnícen nádhernými zážitky jsem začal hledat ztracenou krásu v blízkém okolí a … našel. Kousíčky, malinké, ale jsou. Staráme se o ně se ženou, kamarády, dětmi. A zjistíte, že nepatrný kousek kvetoucí louky se vším, co si pamatujete z dětství, vám vrátí mnohem víc, než dáte. A doufám, že vnoučata i všichni, kterým tuto krásu ukazujeme a nebo ji při procházce přírodou potkají, si odnesou podobnou vzpomínku, kterou jsem si uchoval já. A architektura – o té snad někdy jindy.

Kdybys mohl pohnout zpět kolem času, co by jsi vrátil a nebo změnil ?
Chyby, které jsem ať úmyslně nebo nechtěně udělal. A nebylo jich málo . . .


Štafetový kolík s otázkami pro příští týden dále obdrží Lumír Mareček z Matějovce, místní části Českého Rudolce.