Mladá studentka se zabývá malováním už od dětství, inspirovaly ji babiččiny kresby v matčině čtenářském deníku.

„Přijde mi, že maluju odjakživa a ani to nedokážu nějak datovat. Normálně děti kreslí od dětství, a pak je to přejde, ale mě ne.

Nejvíc mě na tom baví to, že záleží jen a jen na mojí představivosti,“ popisuje Jana. Jak Deníku řekla, není asi nic víc, co by uměla lépe než je již zmíněné kreslení. „Nejhorší pak je, když máš jasnou představu, co chceš namalovat, vidíš to i hozené na papíře, ale prostě to pořádně nejde vytvořit,“ vysvětluje.

Jako malá Jana asi v šesti letech navštěvovala místní lidovou školu umění, kde ji to ale příliš nebavilo. Bylo to hlavně tím, že se musela držet jasně daných témat a za určitý čas něco nakreslit. „Když jsem přišla domů, vždycky mě od toho sezení tam bolely nohy,“ vypráví Jana.

Jediná z rodiny
Jana je jediná z rodiny, která se věnuje kresbě. „Za to, že mohu takhle kreslit, vděčím asi své babičce, protože když jsem prohlížela matčin čtenářský deník, tak jsem tam našla spoustu babiččin kreseb a byly to kresby různé,“ vzpomíná. Jana ráda kreslí cokoliv, podle toho, jakou má vizi.

Obrazy
„Chci, aby si v mých obrazech každý našel něco jiného, to samé mám já. Ani můj obraz není jasně ucelený, vymyslím si k němu cokoliv, ovlivňuje mě vše kolem, ale určitě nejsem krajinkář a nejsem ani vyloženě portrétista,“ uvedla.

„Jinak dělám tak asi všechno, kdybych uměla šít, tak snad i šiju. Rozhodně bych si nedokázala představit, že sedím někde v kanceláři za stolem, a proto možná bude mým údělem hladem trpící umělec. Absolutně obdivuji práci Muchy a secesi vůbec, i když to co dělám, s tím nemá mnoho společného. Ale Muchův styl se mi líbí, dívám se na to jako on, chtěl, aby se jeho práce dostala i mezi ty chudší, i k obyčejným lidem ne jenom k těm bohatým,“ vysvětluje Jana.

Čerpání inspirace
Inspiraci čerpá všude, je takovým člověkem, který se dokáže do něčeho zbláznit, a pak to třeba i po několika dnech pomine. „Nejsem taková, že bych vydržela u jedné věci a mám obsesivní sklony. Jinak inspiraci hledám hodně na internetu, to je pro mě hodně, když něco potřebuju, hned si to „vygůglím“ a mám to,“ říká Jana, pro kterou by měl den mít alespoň 60 hodin, těch 24 je pro ni dost málo. V blízké budoucnosti by chtěla připravit svou první oficiální výstavu v Dada Clubu, kde najdete hlavně její nejoblíbenější kresby i ty, co na nich teprve pracuje. „Chtěla bych se takovým způsobem života uživit, abych nemusela dělat nic, co by mě nebavilo. Ale nechtěla bych se stát akademickým malířem a prodávat svá díla za těžké peníze, to by moje práce ztrácela pointu.

Lucie Schmiedová