V Čechách je Kocourkov, v Polsku Chelm a u nás v Hradci budeme mít Horní náměstí s fontánou. Většina našich moudrých radních a zastupitelů uposlechla hlasu lidu a s velkorysostí mužů a žen znalých urbanismu a výtvarného umění vybrala skulpturu krásnou a vynikající, na níž budeme moci býti hrdí tak, jako na mariánský sloup či svatojánský kostel. A nevadí, že téměř totožnou věc vytvořil pan sochař už v Praze, přeci když to mají v hlavním městě, tak to bude dobré. A ani nevadí, že zastupiteli vybraná fontána nezvítězila v soutěži hodnocené odbornou porotou, vždyť když tam lidé něco chtějí, tak jim to tam dáme, ctíme přeci vox populi.
Na stránkách tohoto deníku vyšel minulý pátek a sobotu článek pana Antonína Málka, v němž na základě objektivně daných urbanistických a estetických kritérií zhodnotil architektonické řešení Masarykova náměstí a Klášterské ulice. Čtenář může namítnout, proč se vracet ke kauze, která už je dávno pasé? Jenomže ona není. Není pasé jednak proto, že ona míchanice podivných monumentů bude se na nás žulit po desetiletí, a též proto, že odkazuje k mnohem obecnějším souvislostem, třebas jen tím, jaké vulgární a hloupé kritiky se slavnému malíři za jeho článek dostalo.
V J. Hradci žijí tři skupiny lidí: ti, kteří ho milují a prožívají, ti, kteří v něm jen bydlí, a nakonec ti, kteří tvrdí, jak jim na něm záleží. Bohužel, mnoho z těch z poslední skupiny se věnuje komunální politice a má tedy zásadní vliv na směřování města. Středeční jednání zastupitelstva, na němž došlo ke schválení fontány, znovu ukázalo, jací jsou někteří z těch, kteří mají potřebu věnovat se aktivně věcem obecním. Namísto argumentace manipulují, své názory považují za nejlepší a bezohledně je prosazují, oponenty uráží a zesměšňují a jejich obzor končí horizontem čtyřletého volebního období. Je až děsivé, že se na řízení našeho města podílí generace mužů a žen, kteří si stále až příliš pamatují z minulého režimu. I antikomunisté mohou mít totalitní myšlení.
Absence hlubšího vzdělání, pokory, úcty k tradici a uvědomování si širších souvislostí vede k tomu, že Jindřichovu Hradci chybí jakákoliv vize. Plácáme se v nijakosti a utápíme ve studnici hlouposti odsouzeni k tomu, že se město, v němž žijeme, stává čím dál hrubším maloměstem, periférií jižních Čech. Prozíravou intuici a rozumné chování generací předků nahrazujeme rozmáchlými velkohubými gesty, jež nevedou k obecnímu blahu, ale k uspokojování ega několika vyvolených.
Smyslem tohoto článku není útočit, ale vyvolat seriózní diskuzi, které se našemu městu v současnosti nedostává.

(autor je středoškolský učitel)