Na místě ho čekala náročná organizační práce. Do rozbíhání poskytování psychosociální podpory zasažených obyvatel bylo potřeba se pokusit vnést řád, aby se aktivity přibližně dvaceti terénních pracovníků z různých organizací nepřekrývaly. V lužické sokolovně tak vzniklo improvizované krizové centrum.

„V tzv. nadlimitních situacích se v lidech aktivují obranné mechanismy, které se je dovedou trochu ochránit před hloubkou prožívaného neštěstí. Jde například o popření, derealizaci nebo disociaci. Každé silné neštěstí dovede zatřást našim vnitřním pocitem bezpečně fungujícího světa. Proto máme potřebu zpočátku událost odmítat,“ přiblížil Tomáš Adámek. Teprve časem přichází přijetí, že se událost stala a postupné vyrovnávání se s fakty. „Někdy se tomu říká zpracování události, někdy truchlení. Mimochodem to současně pro mnohé z nás může být i cesta osobnostního růstu,“ uvedl s tím, že zvládnutí takové krizové situace může jednotlivce později vnitřně posílit.

Jeho denním chlebem je krizová intervence, jako psycholog profesionálních hasičů pomáhá zvládat krizové situace například u dopravních nehod, utonutích či při požárech. Jako terapeut se zabývá i pracovními a osobními problémy příslušníků hasičského sboru. Dle vlastních slov nejvíce zkušeností při koordinaci interventů získal při zvládání následků výbuchu bytového domu v Lenoře, tyto poznatky včetně dalších zkušeností ze své sedmileté praxe letos mohl zužitkovat přímo v Lužici. „To, že je situace kolem tornáda vážná, nebo spíše jiná než ostatní přírodní katastrofy, které jsem zažil, jsem si uvědomil potom, co mi do dvou hodin od vzniku události volal kolega z hasičského operačního střediska, zda jsem připraven vyjet na Moravu,“ popsal Tomáš Adámek.

Je-li k zásahu složek IZS aktivovaný hasičský posttraumatický tým, je jeho úkolem pokusit se zmírnit bolest srdce a duše. Často se jeho členové setkávají tváří v tvář s dopady náhlých úmrtí. Hasičský psycholog tento tým odborně vede. V zásahovém batohu má pomůcky na první pomoc, nabíječku na telefon, plyšovou hračku pro děti, deku a vestu. Ve vybavení mu ale nechybí ani hasičská uniforma, zásahový oděv a boty do různých podmínek. „Rozkaz k odjezdu na Moravu přišel v pátek v poledne, dokonce kvůli tomu muselo být předčasně ukončeno mé probíhající školení. K výjezdu k zásahu složek IZS jsem v podstatě připraven neustále,“ poznamenal hasičský psycholog.

Koordinace psychosociální pomoci

Na Moravě si připadal trochu jako výsadkář. „Hasiči na místě byli zcela soběstační, v kontejneru pro nouzové přežití jsme měli i malou kuchyni a sociální zázemí, také jsme si přivezli veškerou techniku,“ podotkl. Veškerou energii jsme věnovali snaze o stabilizaci vzniklého stavu. Celé území zasažené ničivým živlem bylo rozděleno do čtyř, později do pěti částí. „Na místě v prvních dnech operovalo celkem pět hasičských psychologů, jeden hlavní koordinátor psychosociální pomoci a čtyři jemu podřízení sektoroví koordinátoři. Já jsem byl jedním z těchto sektorových koordinátorů a k ruce jsem měl asi dalších dvacet lidí, kteří lidem poskytovali prvotní psychosociální péči v terénu. Od prvních dní se do práce také zapojili policejní psychologové z různých krajů, následně i v roli sektorových koordinátorů,“ vysvětlil Adámek.

Od začátku spolupracoval s policejními krizovými interventy, členy hasičských posttraumatických týmů z různých krajů, psychosociálními pracovníky z neziskové sféry a s místními dobrovolníky. „Svůj sektor jsem po dohodě s jedním místním občanem Lužice rozdělil na část méně a více zasaženou, do té části s pravděpodobně horšími následky tornáda jsem poslal kolegyně a kolegy z IZS, do té části s „menšími škodami“ kolegyně a kolegy z Charity a dalších neziskových organizací,“ konstatoval hasičský psycholog s tím, že si uvědomoval, že pro řadu z nich mohlo jít o první ostrý zásah v jejich kariéře. „Chtěl jsem je tím alespoň trochu ochránit před příliš silnou expozicí vzniklého neštěstí,“ řekl.

Nastavení systému komunikace a podpory lidí

K postupné stabilizaci situace v zasažené v obci, kde žije asi tři tisíce obyvatel, jeho týmu sloužil praxí ověřený systém práce a spolupráce. „Každý z týmu dostal mapu se svým dílčím úsekem, formulář na monitoring psychosociálních a materiálních potřeb, a vyrazil do terénu,“ upřesnil s tím, že tak každou domácnost navštívil pouze jeden intervent.

Opřel se o cenné zkušenosti z koordinace psychosociální pomoci po výbuchu bytového domu v Lenoře. „Tam ta činnost byla rozložená v čase, měl jsem možnost konzultovat s jinými odborníky jednotlivé koordinační kroky. Nyní jsem plnil podobné úkoly ve velmi krátkém časovém horizontu, ale měl jsem již z části konkrétní představu, co dělat,“ zavzpomínal psycholog. Tornádo pro něj byla první mimořádná událost většího rozsahu a dlouhodobějšího trvání. „Z časového hlediska to byl opravdu extrém. Tady se vše dělo naráz v jednom dni, jelo to rychle jako pendolino,“ přirovnal Adámek.

Mezi interventy fungoval rychlý přenos informací i s pomocí aplikace WhatsApp. „Stačilo poslat zprávu s informací do nově vzniklé whatsappové skupiny a za chvíli to bylo vyřešeno. Ať se jednalo o distribuci stavebnic pro děti, nebo chybějící mobilní toalety v určité ulici. Z této skupiny postupně dosluhující interventi vystupovali a noví nastupovali podle toho, jak se střídali ve svých turnusech,“ konkretizoval.

Rychlá pomoc dodala naději

Kolem sebe se snažil šířit naději, pozitivní přístup a dobrou náladu. „To bylo nejvíce potřeba. Každý večer jsme si také sedli s interventy a předávali jsme si zpětnou vazbu na společném setkání, řada zasažených lidí byla překvapena tím, jak rychle se pamatovalo na jejich potřeby. Mnoho z nich se moc nesoustředilo na vyplňování dotazníků, protože byli v pracovním zápřahu po dobu těch prvních dní,“ sdělil své postřehy. Tato setkání pomáhala rovněž unést prožitou zátěž všem terénním pracovníkům.

Současně jsme zvládli poskytnout psychosociální pomoc i v odloučeném úseku hodonínské nemocnice. „Byla to jedna z nemocnic, kam se vozili zranění. Tudíž zde vznikla silná potřeba po zabezpečení psychosociální pomoci. V sobotu jsem tam vyslal jednu policejní krizovou interventku, která tam celý den působila. Potom nás informovala, že za ten den tam měla deset intervencí,“ tlumočil s tím, že jde o opravdu velké množství. Druhý den tam poslal dva proškolené lidi. Kvůli nastavení dlouhodobější psychosociální péče navíc předali informace o svém působení i řediteli nemocnice.

Peníze ztratily hodnotu

Nejcennější zjištění podle jeho slov je, že společný tým složený z psychologů, členů posttraumatických týmů, partnerů z neziskové sféry a místních dobrovolníků potvrdil, že jsou všichni schopní podobné situace zvládat. „Zjistili jsme, že na to máme dostatek vůle, znalostí i zkušeností, abychom ustáli i případnou další živelní pohromu,“ vysvětlil Tomáš Adámek.

Velmi ho nadchla míra mezilidské solidarity. „Bylo krásné vidět, jak si lidé mezi sebou pomáhali. Jak v té Lužici peníze v podstatě ztratily svou funkci, všechno bylo dostupné i bez nich. Když měl člověk hlad, vzal si bagetu, když měl chuť na kávu, tak si ji udělal. Když potřeboval jakékoliv vybavení nebo prostředky jako opalovací krém, tak to někde sehnal,“ popsal s tím, že všechno potřebné bylo najednou k mání.

Na konci dlouhého pracovního dne našel chvilku odpočinku a mohl se po zdevastované obci projít s kolegou. „Dali jsme si dlouhou procházku po všech uzavíracích rozhovorech, protože jsme si uvědomili, že jsme tam celý den něco dělali a vůbec jsme si to místo nestihli prohlédnout,“ informoval.

Přitom shodil stres a zjistil například, že za den zvládl vyřídit rovnou stovku telefonátů. „Telefon byl v podstatě hlavním pracovním nástrojem pro organizaci a domlouvání, předávání úkolů,“ poznamenal. Když by bylo potřeba, klidně by jel znovu. „Po svém odjezdu z Lužice v neděli 27. června jsem do této obce vypravil dalších pět dvojic jihočeských hasičských terénních interventů,“ uzavřel Tomáš Adámek s tím, že jeho práce neskončila ani po příjezdu domů.