Stal jste se čestným občanem města Třeboně. Jaký je to pocit?
Tady nepůjde jen o stávající pocity, ale o celý souběh mého dosavadního života. Prvně jsem do Třeboně přijel se svými rodiči v roce 1956. Můj tatínek působil před druhou válkou ve Zlíně u firmy Baťa a měl tam kamaráda ze studií, jímž byl pan Ladislav Hrček. Ten, když se oženil, začal pracovat v Třeboni. A nutno dodat, že tam také se svojí paní i dožil. Mně se z první návštěvy vybavují zážitky z koupání, z houbaření i z dlouhých vycházek do okolí. A pamatuji si také, jak mne fascinovalo podloubí na náměstí. To jsem v Třeboni viděl prvně v životě a fascinuje mne stále. Přátelství obou rodin trvá, i když hlavní aktéři už nežijí a mimochodem, v případě obou kamarádů jde letos o sté výročí jejich narození. Čestné občanství tak logicky přičítám i jim. A protože jsem byl vychováván ke skromnosti, vzpomenu i na pana Jiřího Hanzelku, jenž byl přes svoji choť rovněž vázán na jižní Čechy a na Třeboň a který mně jednou řekl: „Lidé zapomenou na to, co jste řekl, napsal či vykonal, ale nezapomenou, jak se vedle vás cítili" Budu rád, když někdo řekne: „Hezky a povzneseně."

Třeboňská nokturna dramaturgicky profilujete už deset let. Přivedl jste sem  velká jména světových pódií, Gabrielu Beňačkovou, Editu Limbacherovou, Evu Urbanovou a další. Co by podle vašeho soudu bylo potřeba „přivést" do české kultury?

Myslím, že v podstatě to, co zmíněné dámy přinesly k nám. Zaujetí, pracovitost, mistrovství, otevřenost, pokoru i hrdost. U nás jsou stále vynikající kumštýři, organizátoři i pořadatelé řady uměleckých a kulturních aktivit, ale je potřeba jim pomáhat a sloužit. Nikoli nařizovat, ale koordinovat, nikoli zdůvodňovat proč to nejde, ale hledat formy řešení. Staré indické moudro říká „Kdo chce, najde způsob, kdo nechce, najde důvod". Měli bychom společně hledat a nacházet způsoby proč ano, nikoli důvody, proč ne. Nyní jsem hrál na festivalu „Mitte Europa" v Německu a znovu si potvrdil, že umíme doma vygenerovat srovnatelnou kvalitu našich festivalů a přehlídek. Jsme stejně společensky zdatní, možná jen trochu víc do sebe zahledění, ale máme formát. To nám má kultura připomínat každodenně a my to máme logicky připomínat těm, kdo kulturu a nejen na ministerské úrovni spravují a řídí.

Publikum hraje často pro úspěch, náboj, „chemii"  koncertu důležitější roli než samotní  interpreti. Jaké publikum je to třeboňské?


Je krásné, a citlivě vnímavé. Kdykoli jedu do Třeboně, vím, že jedu mezi své a vím také, co mohu říci ve svých zamyšleních před jednotlivými koncerty. Nikdy jsem se neobával, že by něco bylo moc náročné a za těch sto padesát večerů, které jsem zde absolvoval, jsem nikdy nepocítil marnost. To je zcela výjimečný stav a svědčí to o tom, že jsme si vzájemně blízcí. Už pár let vím, že nejsem jen Jihomoravanem, podle rodného listu, ale i Jihočechem, podle pocitu, který v Třeboni  opakovaně mám.

Ve čtvrtek měla přednést  v třeboňském kostele sv. Jiljí Valérie Zawadská vaši Modlitbu pro Zuzanu Navarovou. Nakonec jste se toho ujal sám. Neměli bychom se v tomto bláznivém tempu žití obecně začít trochu víc „modlit"?

Tu Modlitbu jsem nakonec přednesl  sám a vysvětlím proč. Paní Valerie přednesla dva jiné texty, které jsem jí připravil a ty byly uvedeny v návaznosti na hudbu J. S. Bacha. Já jsem Modlitbu pro Zuzanu Navarou začal psát v představách hned, když mně řekla, jak vážně je nemocná. Zuzana byla duchovně krásným člověkem s čistou duší bezelstného dítěte. Rakovina se jí na nic nezeptala, jen jí odebírala sílu. Nicméně nevzala jí víru, tu měla Zuzka hluboko v srdci a já jsem jí chtěl za to sám poděkovat a aktivně se rozloučit také s publikem, které miluji a které mělo rádo mne. A máte pravdu v tom, že bychom se měli znovu učit vnímat obsah a důležitost slov, jež jsou v každé modlitbě obsažena. Její princip je ve vnímaní svého bytí, přes rámec času a sebe sama.

František Kotrba