Vaše nejnovější detektivka Srdce z ledu se odehrává v Jindřichově Hradci. Co vás k tomu vedlo?
„Plánovala jsem vytvořit novou dvojici detektivů. Vymyslela jsem pohodového gentlemana kapitána Kašmíra a velmi aktivní, někdy až agresivní, mladou, sexuchtivou a ambiciózní vyšetřovatelku Magdu Liškovou. Protože ve svých detektivkách už mám několik vyšetřovacích týmů v Praze, nechtěla jsem opět sáhnout po pražské kriminálce. Když jsem tak přemýšlela, kde je to mému srdci blízké, tak padla volba na moje rodné město. Dalším důvodem, proč jsem tuto detektivku zasadila do Jindřichova Hradce, je to, že vždycky bylo mým snem přiblížit toto město svým čtenářům. Ve svých knihách využívám různé lokality, nejen Českou republiku, ale i cizinu. Přišlo mi fajn udělat Jindřichovu Hradci turisticky zajímavou reklamu.

Jitka Ludvíková představila svou nejnovější detektivku Srdce z ledu v jindřichohradecké městské knihovně.Spisovatelka Jitka Ludvíková.Zdroj: Eva RoubalováVe vaší knize je zavražděna mladá těhotná žena. V minulosti došlo v Jindřichově Hradci k podobné vraždě. Jde o náhodu nebo inspiraci?
Je pravda, že jsem tuto smutnou událost, která se před lety stala v Jindřichově Hradci, zaznamenala. Hodně se o tom mluvilo, hodně jsme se báli, aby nešlo o sériového vraha. Primárně jsem tuto událost ve své knize nezpracovávala, nicméně se domnívám, že ty dávné vzpomínky a informace jsem měla uloženy v hlavě, při psaní vyplynuly na povrch a průběžně se podvědomě zapracovaly do tohoto díla. Že bych ale cíleně popisovala tuto osobu, to se říct nedá. Na myšlenku napsat o mrtvole v ledu mě totiž přivedla moje dcera, ale protože jsme přemýšlely o tom, jak komplikovaně by se zavražděná ukládala do ledu, tak mi přišlo lepší využít toho, že ve Vajgaru je ostrůvek, který by byl pro uložení těla vhodnější. Moje dcery pořád chodí domů s novými náměty na detektivku, dokonce i jejich spolužačky přichází s podobnými nápady.

Myslíte, že dcery půjdou ve vašich stopách?
Zatím nejdou, ale moje starší dcera nedávno vyhrála první místo v literární soutěži a dokonce nám přišel domů sborník. Ve svých patnácti letech je nejmladším členem naší rodiny, který publikoval.

Autorka knihy Případ čurací panny, Jitka Ludvíková.
Případ čurací panny je dalším dílem hradecké spisovatelky Jitky Ludvíkové

Mohou se čtenáři těšit na další případ vyšetřovatelů Reného Kašmíra a Magdy Liškové?
Ano. Pokračování se bude jmenovat Chcípneš. Vyjde před Vánoci a k vraždě dojde na jindřichohradeckém gymnáziu.

Kapitán René Kašmír je popsán jako bezchybný muž. Vyplyne v této nové knize na povrch i nějaká jeho slabina?
Ne. On je téměř dokonalý, nicméně bude mít určité rodinné problémy.

Začínala jste humoristickou prózou. Jak jste se dostala k žánru detektivky?
Možná je to přirozený vývoj. Jsou autoři, kteří píšou jen povídky nebo jen romány, ale já to ráda střídám. V mých detektivkách jsou i postavy, které mají humoristický nádech, například Libor Prchal. V dětství jsem velice ráda četla detektivky a důsledkem toho v sobě asi mám určitou touhu stát se druhou Agathou Christie (smích).

Jindřichohradecká spisovatelka vydala letos svou třetí knihu s názvem Propast.
Nazvala ji Propast. Připravuje už i vánoční dárek

Napsala jste dvě dětské knihy. Plánujete v budoucnu psát pro děti?
Ne. Primárně se věnuji tvorbě pro dospělé a tyto knížky jsem napsala pro své dvě dcery.

Jak jste se dostala ke čtení?
Ke knihám mě přivedla babička, která pracovala v knihovně, ale z hlediska vlivu pro mě byla mnohem zajímavější prabába, která mi četla Kytici od Erbena. Byly mi asi čtyři roky. Protože šlo o krvavé příběhy, dost jsem o nich přemýšlela a fascinovaly mě.

Říkáte o sobě, že máte ráda rozmanitost a čtete všechno. Je nějaký žánr, který nemáte ráda?
Není mi blízké sci-fi, ačkoliv si někdy říkám, že kdybych si nějaké sci-fi přečetla, třeba bych měla touhu něco takového také napsat.

Spisovatelka Jitka Ludvíková má na kontě další titul.
Jitka Ludvíková: V detektivce je víc napětí a to mě baví

Od dětství jste ráda psala a nyní je to vaše profese. Necítíte někdy ztrátu radosti a tvůrčí svobody, například pod tlakem uzávěrky?
Aby fungoval tvůrčí proces, musí být člověk uvolněný a psaní si užívat. Možná jsou fáze, kdy se mi nechce sednout a psát, což není nic neobvyklého, ale když už psát začnu, daří se mi ponořit se do svých příběhů naplno. Nicméně je pravda, že na obsah knihy už nemyslím jindy, než když sedím u počítače. Dříve jsem psala ráno, v poledne, večer, o víkendech, neřešila jsem denní dobu. Když jsem šla na procházku, pořád jsem měla v hlavě děj knihy a postavy. To už dneska nedělám. Potřebuji si čistit mozek a venku se snažím myslet na něco jiného. Je ale pravda, že občas mi hlavou nějaká myšlenka týkající se příběhu proběhne, a to pak bývají ty nejlepší nápady. Trochu se ale bojím, aby mě psaní nepřestalo bavit, protože to je kreativní činnost. Ta jde dělat jen tehdy, když člověka těší, jinak to nemá cenu. Také se mi líbí, že člověk může psát i ve stáří.

Je nějaká otázka, na kterou se vás jakožto spisovatelky ještě nikdo nezeptal, a na kterou byste přesto chtěla odpovědět?
Asi by to byla otázka, kde beru inspiraci. Největší inspirací mi jsou děti, způsob jejich uvažování a to, že nemají zábrany. Setkala jsem se s myšlenkou, že uvažování umělců a vědců běží v mozku na podobné bázi jako u dětí, které umí realitu vidět a uchopit jinak. To mi přijde velice zajímavé.

Autor: Eva Roubalová