Jaké to je mít na starosti takový majetek? Vím, že v roce 1993 vám byly v restituci vráceny pozemky a rybníky, začali jste podnikat.
Ano, pozemky jsme pronajali zemědělskému družstvu ve Strmilově a sami hospodaříme v lesích, věnujeme se chovu ryb a myslivosti. Ústav sociálních služeb v Jindřichově Hradci měl pronajaty prostory zámku na 10 let. Když smlouva vypršela, nabízeli jsme jim možnost pronájmu na další dobu, ale město už nemělo zájem, chtělo buď zámeček odkoupit, anebo klienty přestěhovat. My jsme zase nesouhlasili s prodejem.
V jakém stavu byl zámeček, když jste jej převzali?
Musím říct, že podle toho, jak jsem měla možnost vidět jiné zámky, které sloužily jako sklady nebo sýpky a bez oprav chátraly, tak v tomto případě tím, že se zámek užíval k bydlení, to nebylo tak tragické. Střechami nezatékalo, topilo se, voda nikde neprosakovala, fungovaly odpady.
Co chátralo, byly hospodářské budovy, které k zámku patří. Snažili jsme se najít pro opuštěné prostory nějaké smysluplné využití, buď opět pro nějaké sociální služby nebo v cestovním ruchu, což by ovšem vyžadovalo nemalé finance. Sociální služby sice mohou dostávat dotace, ale to se netýká soukromých osob, pouze sdružení nebo nadací, které se touto činností zabývají. Rovněž v cestovním ruchu nám odborník spočítal, že bychom museli mít celoročně 85 procentní obsazenost objektu, abychom byli schopni toto financovat. To zatím není reálné. Rekreační sezona tady trvá zhruba od května do září. Takže to zůstává zatím otevřené.
V roce 2007 jsme si zřídili zázemí pro naše podnikání a kancelář, shodou okolností tam, kde kdysi bývala kancelář zámku. Pak jsme si v prvním patře udělali byt a od loňského prosince tu bydlíme s rodinou trvale. Nevyplácelo se nám denně dojíždět do bývalého bydliště ve Strmilově vlastně jen na přespání, neboť od rána do večera a mnohdy až do noci máme práci tady. Je to práce, která nikdy nekončí. Nyní už s námi pracují i náš syn a dcera, které to zatím baví. Z toho, co nám vynáší současné podnikání, opět opravujeme zemědělské budovy, renovujeme a nakupujeme zemědělské stroje pro práci v lese. Cokoli by se tu podnikalo a vytvářelo dál, vyžaduje nové investice.
Je na zámku něco zajímavého, co by se vyplatilo zpřístupnit veřejnosti?
Bohužel z mobiliáře tu nezůstalo prakticky nic. Některé kopie obrazů jsou na zámku v Jindřichově Hradci, možná by se dalo něco dalšího dohledat třeba z Trautmandorfské galerie, ale nepátrali jsme po tom. Není tu vlastně nic, co by sem mohlo návštěvníky přitáhnout.
Zámky také mívají různé pověsti, které se k nim vztahují, co Česká Olešná?
Vím, že otec vyprávěl nějaké příběhy, ale nevzpomínám si přesně, jak to bylo. Strašidla tu tedy nemáme. Akorát jsme jednou zažili nezvanou návštěvu – někdo se vloupal do místnosti, kde jsme měli v té době odloženo pár věcí, odnesl si domácí kino a pár drobností, to nám nějak nevadilo, ale co mě mrzí víc je to, že nebyl líný odmontovat těžký kovaný starožitný zámek s ozdobnou klikou, který byl jednou z posledních vzácných připomínek starých časů.
Takže život na zámku vlastně není žádná idylka.
Je to práce, práce a zase práce. S manželem se třeba několik dní doslova jen míjíme, on je celé dny v terénu, já mám na starosti administrativní záležitosti a vedu domácnost. Také náš správce se po celý rok nezastaví, je potřeba udržovat to, co se vybudovalo a postupně renovovat stávající části. O dovolené si musíme nechat zdát. Loni jsme byli čtyři dny v Třeboni, před čtyřmi lety v penzionu na Benešovsku, abychom trochu relaxovali. A to máme ještě další zaměstnance v lesích.
K zámku by se měla vrátit taky ta doba, kdy se tu žilo jinak, tehdy zemědělství uživilo hodně lidí, takže tu byla větší společnost a zastalo se více práce. Jestli si někdo myslí, že zámecká paní sotva ráno vstane, dostane od hospodyně snídani, tak to dnes není. Každý si musí udělat všechno sám, domácnost máme jako každá jiná rodina. Olešnou koupil náš prapradědeček, který měl v Počátkách a v Žirovnici textilní výrobu a zde na Olešné se začal zabývat zemědělstvím. Majetek zavazuje a mám pocit, že už kvůli předkům by bylo dobré jej udržet. My se o to snažíme. Jak se k tomu postaví ti mladí, budou-li nás chtít následovat, to se teprve uvidí.
Hana Vetýšková
