Klimatologové v Kodani znají také názor Čechů

Jaká je Vaše profese a jaký je Váš vztah k Jindřichovu Hradci?
Vystudoval jsem biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze. V Jindřichově Hradci jsem se narodil, když mi bylo devět let odstěhovali jsme se do Českých Budějovic. Do Jindřichova Hradce jsem se vrátil v roce 1974. Začal jsem tehdy pracovat v Botanickém ústavu Československé akademie věd v Třeboni. Byl jsem právě oženěn a moje teta Milča Langerová nám uvolnila jeden pokoj. Vrátil jsme se tedy ve 27 letech zpět do rodného domu na náměstí, moje máma je rozená Langerová. S ženou Hankou žijeme tedy v Jindřichově Hradci již 36 let. V osmdesátých letech jsme tady vedli běžecký oddíl lyžování, jezdili jsme hodně s dětmi na závody. V domě jsme tehdy zápolili se střechou, kanalizací, nakloněnými komíny, v zimě se zamrzající vodou a tak dále.

Po roce 1989 jsem byl dvakrát zvolen do městského zastupitelstva a do městské rady. Později jsem již nekandidoval, věnuji hodně času svému oboru. Angažoval jsem se při zakládání Fakulty managementu, byl jsem členem její vědecké rady a přednášel jsem tam do roku 2005. Dojíždím však hlavně do Třeboně. V roce 1998 jsme založili neziskovou společnost pro aplikovaný výzkum a osvětu v oborech životního prostředí. Pojmenovali jsme ji po sumerském bohu vody a rozumu – ENKI. Jsem ředitelem této společnosti od jejího založení, zabýváme se obnovou krajiny po těžbě uhlí, využitím sluneční energie, rybničním hospodařením. Máme přes 20 odborných pracovníků, zajišťujeme výzkum a vývoj Vědeckotechnického parku se sídlem v Třeboni.

Angažoval jste se při odbahňování Vajgaru začátkem 90. let. Můžete se zmínit o této práci?
V Botanickém ústavu v Třeboni jsem měl možnost pracovat s výjimečnými lidmi (Dr. Dykyjová, Dr. Ondok, Dr. Květ a další), kterým se dařilo rozvíjet zahraniční spolupráci v oboru hydrobotaniky, ekologie mokřadů.

Zaujaly mne tehdy zejména práce na obnově jezer ve Švédsku, jejich nositelem byl profesor Sven Bjork z Lundu a jeho žáci. Naše civilizace se totiž chová sebevražedně k vodě. Vypouštíme odpadní vody do řek a do jezer. Z odvodněných polí odtékají živiny, půda se okyseluje a odtékající voda trpí nadbytkem živin. I do Vajgaru tekly odpadní vody z města ještě v šedesátých letech a na dně se hromadilo černé bahno, které podporuje rozvoj vodních květů. Na konci osmdesátých let v létě často tvořily odumřelé sinice souvislý páchnoucí povlak u mostu mezi velkým a malým Vajgarem. Švédské akce na ozdravění jezer nás tehdy inspirovaly k podobné akci na Vajgaru. Metrová vrstva černého bahna je téměř nevyčerpatelným zdrojem živin (fosforu) pro rozvoj sinic. S podporou města, okresu, Ministerstva životního prostředí a hlavně díky soustavné spolupráci mezi odborníky se tehdy podařilo získat finance a odčerpat z Vajgaru na 300 tisíc kubíků bahna. Pro ten účel vyvinutý sací bar tlačil bahno potrubím za vojenské cvičiště pod Fedrpuš. Měl jsem tehdy na starost sledování kvality vody a průzkum sedimentů. Analýzy radioaktivního uhlíku v sedimentech ukázaly, že Hamerský potok byl přehražen již před tisíci lety. Podařilo se nám totiž odebrat nejstarší sedimenty a rašelinu pod nimi. Nápadná byla i přibližně půl metru silná vrstva sedimentu skoro stejného stáří ze 13.,14. století – následek kolonizace (odlesnění a osídlení) horního povodí. V sedimentu jsme zjistili vyšší koncentrace olova odpovídající rozvoji motorismu. V jiné vrstvě zvýšená koncentrace rtuti odpovídala aplikaci mořidel. Pyl rostlin z různých vrstev zase ukazuje na pěstování obilnin, období ústupu jedlí i na změny kvality vody v průběhu staletí. Patrná byl i vrstva se zvýšenou koncentrací radioaktivního Cesia – stopa po havárii Černobylu v roce 1986.

Vaše činnost není omezena hranicemi. Často jezdíte pracovně do různých konců světa. Jakou problematiku tam řešíte?
Od roku 2001 se podílím na řešení projektů EU ve východní Africe. Jde o vývoj metody chovu ryb v záplavových zónách Viktoriina jezera a o zavádění klecového chovu ryb v malých i periodických vodních nádrží ve vnitrozemí. Cílem je jak produkce potravy, tak návrat vody do krajiny. Působíme na venkově v Keni, Ugandě a Etiopii. Tato část Afriky je odlesněna, vysušená, vegetace mizí nadměrnou pastvou. Jenom na dvou procentech plochy států zůstal původní tropický deštný les.

V loňském roce jsme tam natočili s Českou televizí dokumentární filmy. ČT je již vysílala, ten hodinový se jmenuje „Naučte je chytat ryby“. Film ukazuje postup chovu ryb, hledání vodních nádrží pomocí satelitů i život na venkově. Poučný je vývoj oblasti Mau Forest v Keni, kde se po odlesnění změnilo náhle klima a ubylo vody v řekách. Keňská vláda nutí k vystěhování stovky tisíc obyvatel, kteří oblast před několika lety osídlili. Vláda chce obnovit les a vrátit tak vodu do krajiny. Ze stejného důvodu byl v Keni postaven 400 km dlouhý plot kolem lesa Aberdare.
Spolupracuji dlouhodobě s Australany, jsem v mezinárodním vědeckém panelu společnosti Natural Sequence Farming, které jde o setrvalé využívání půdy v zemědělství. Představitelem je Peter Andrews, který v 70. letech choval vynikající závodní koně, protože jim dokázal vytvořit zdravou pastvu. Prokázal přitom, jak vracet vodu do krajiny a zvyšovat úrodnost půdy. Austrálie dlouhodobě zápolí se suchem, málo prší, chybí voda v přehradách pro největší města. Je zřejmé, že sucho si způsobujeme sami – měníme krajinu ve step a poušť. Ostatně nic nového, všechny civilizace před námi postupně vysychaly, archeologové je hledají pod nánosy písku.

Na univerzitě v Turku ve Finsku přednáším pravidelně semestrální kurz o kvalitě vody. Turku je město kopcovité, sídlí tam Nokia a ohromné loděnice. Lidi jezdí převážně na kole, jsou tam stovky kilometrů cyklistických stezek, každý den je na náměstí velký trh, kde místní prodávají svoje produkty - ovoce, zeleninu, řemeslné výrobky. Auty se jezdí ohleduplně, záchody jsou tam zdarma a na ulicích čisto a četná veřejná sportoviště. Až neuvěřitelné se mi zdá, že obyvatel Turku mimo preventivní prohlídky navštíví lékaře pouze jedenkrát do roka. Hospody přitom hlavně v pátek večer nezejí prázdnotou.

Na čem pracujete zrovna v současné době?
V Třeboni měříme sluneční záření, teploty a vlhkosti vzduchu na několika lokalitách (hladina rybníka, louka, pole, betonová plocha atd.) s cílem vyvinout metodu hodnocení toků sluneční energie v krajině. Chceme ukázat to, co každý sedlák věděl – hospodařením s vodou a vegetací na plochách určujeme distribuci sluneční energie. Odvodněním převádíme krajinu ve step a poušť. To je hlavní příčina změny klimatu. Člověk likviduje takzvaný malý (uzavřený) oběh vody – voda se přes den odpaří a k ránu sráží jako rosa, tak se vyrovnávají teploty a přitom rostou rostliny. Rozdíly teplot v krajině snímáme termovizní kamerou, pro větší oblasti využíváme družicové snímky. Právě probíhá v Kodani Konference OSN o klimatu. Poslali jsme tam Protokol o úloze vody a rostlin v tlumení klimatické změny. Sepsal jej mezinárodní tým v Košicích před dvěma týdny. Jsem jedním z autorů, napsali jsme o tom knihu a dostali za ni před nedávnem cenu Ministra životního prostředí.
Letos jsem byl pozván dvakrát do Bruselu na přípravné konference pro Kodaň. Zdůrazňujeme, že klimatickou změnu lze tlumit návratem vody a vegetace do krajiny. Místní klima, kvalitu vody a její množství ovlivňují zejména zemědělci a lesní hospodáři a ty je potřeba stimulovat.

Vaše činnost se asi nesoustřeďuje jenom na biologii. Čím se zabýváte třeba když máte volno?
Nejraději sportem, kdysi jsem trénovali dvakrát denně na kajaku, jezdilo se na regaty, potom jsme se ženou závodili na běžkách a nyní, když vyjde čas a sníh, tak se jedeme projet. Jednou za rok jedem na týden chodit do hor. Hlavním „fit centrem“ je ovšem dům. Od roku 1991, kdy jej rodina dostala zpět, každý rok něco opravujeme. Z počátku to byly stovky kbelíků různého odpadu z půdy a sklepů, potom jsme se postupně pustili do oprav obchodu a bytů. Jinak, obdivuji soustavy rybníků, které zde jsou po staletí – je to vlastně světový unikát. Rádi jezdíme na kolech do lesů na Jemčině.

Důležité je, aby děti chodily ven do přírody a měly bezprostřední zážitky, ty nelze nahradit studiem ani tituly i poctivě získanými. Proto považuji za prospěšnou naučnou stezku, která vede od Vajgaru podél Hamerského potoka až k Ratmírovskému rybníku.

Vrátili jsme se tak opět k Vajgaru a rád bych proto položil otázky paní magistře Janě Dvořákové, která se činnosti kolem naučné stezky věnuje již přes pět let.