O uvedení dnešního dílu se postará německý spisovatel a matematik Abraham Gotthelf Kästner (1719 – 1800), který vtipně zkritizoval jistou knihu. „Tato kniha jest tištěna na nejhorším papíru. Škoda toho krásného papíru."
Ale než se dostaneme k obsahu knih samotných, je potřeba si vysvětlit, jak vůbec přicházely na svět. Bylo to pochopitelně zásluhou knihařů, kteří se (bůhví proč) rozdělovali na knihvazače a knihkupce. Téměř vždy totiž jeden mistr byl obojím. Jiné to bylo s tiskařem (knihtlačitelem), který knihy pouze vyráběl a nazýval se téměř vznešeně – svobodného umění impressorského mistr. Byla to živnost, která nebyla vázána cechovní organizací. Mělo to jistě, krom výhod, i své nevýhody. Na jejich činnosti nedohlížel sice cech, ale o to přísnější oko městského úřadu.
Ale pojďme k technologii výroby knihy na jejím samém počátku. Archy papíru se poskládaly na hladký kámen nebo kovovou desku a mosazným kladivem se do nich bušilo tak dlouho, dokud nebyly pečlivě uhlazeny. Poté putovaly do lisu. Na to sloužilo několik lisů různých velikostí. Pak přišla ke slovu zvláštní knihařská jehla, kterou se vše sešilo. Listy se vložily do desek, spojených hřbetem. Na dobrém šití záleželo, jestli kniha přečká vcelku více čtení. Nitě, kterými se sešívalo, vytvořily na hřbetu různé reliéfy a šikovný knihtlačitel z nich v konečné fázi vytvořil ozdoby. Hotová kniha byla hladce oříznuta speciálním hoblíkem a ořízka potřena barvou. Pokud byla pozlacena, bylo téměř jisté, že kniha pochází z Čech.
Za obal sloužila většinou prasečí kůže, pergamen, později hovězina a teletina. Desky menších knih, většinou ženských modliteb, byly oblečeny do drahých látek, aksamitu, jemného safiánu a hedvábí. Protože tyto materiály jsou samy o sobě ozdobné, stačily už jen stříbrné sponky a nebo plíšky v rozích. Větší a nebo vzácné knihy dostávaly po stranách dřevěná prkénka, aby se neotloukly.

Přišla cenzura

Do našeho města přišli knihaři brzy, páni z Hradce byli čtení milovní. Už Jindřich IV. z Hradce měl svou osobní knihovnu. Jeho pravnuk Adam II. v letech 1570 – 96 podle účtů na knihách také nešetřil. A nebylo čtení jen mužskou doménou. Když panna Mandelína roku 1580 v Klášteříčku zavřela oči navždy, zůstaly po ní, krom oblíbených lékařských knih, i tři postilly, česká bible a Kosmografie Sigmunda z Půchova. Její překlad financoval pan Jáchym z Hradce. A nejen páni četli. I v mnohé měšťanské domácnosti hradecké se našly libráře (knihovny).
Nebylo ovšem jen tiskáren schválených. Zvlášť na Moravě v polovině 16. století narůstal počet těch pokoutních. Bylo to dáno tím, že právě na Moravě se dařilo jinověrství. Roku 1558 žaluje pražská kapitula, že u Prostějova tiskne mlynář knihy pikartské.
A tak se dostává ke slovu cenzura. V našem městě tuto funkci zastávali pochopitelně jezuité. Jelikož knihvazačů přibývalo, bylo potřeba zavést i zkoušku mistrovského kusu. Pražský řád tedy roku 1596 žádá svázání tří knih nestejných velikostí. Řádně a mistrovsky svázat Bibli, Nový zákon a některou třetí navíc pozlatit.
Zvláštní oblibě se v této době těšily tzv. minucí. Což byly kalendáře s proroctvími a pranostikami. Kdo uměl číst, většinou minucí koupil a striktně se jimi řídil. Zejména kalendářním návodem, kdy a jak pouštět žilou. Tento úkon se v latině nazývá „minulio sanguinis", proto minucí.
Jak už jsem se několikrát zmínila, třicetiletá válka mnohým řemeslům pomohla a mnohým uškodila. V tomto případě je jistě nad slunce jasné, jak to mohlo s knihou uprostřed bojů dopadnout. Byla obsahu i tisku ubohého a nakonec ji málem vytlačily politické letáky.
Válka končí, politická situace se (v mezích možností) uklidňuje a kniha se opět dostává ke slovu. U nás v Hradci se chtějí usadit počátkem 17. století dokonce čtyři knihtlačitelé. Roku 1702 Jáchym Prachař a Jan Arnold z Dobroslavína. O rok později Antonín Herzog z Prahy a o další dva roky později pražský měšťan Karel František Rosemüller. Poslední jmenovaný dostal šanci, ale možná toho brzy trpce litoval. Ve městě byla velká konkurence v podobě bratří jezuitů. Měli to dokonale vymyšlené. Sami vyráběli a prodávali a ještě měli výsostné právo cenzury.
V tomto případě měl možnost uspět jen člověk s velkou podporou zámku, městské rady i měšťanů. A toho jistě žádný „přistěhovalec" nedocílil. Pod dohled cenzorů se u nás ve městě dokonce dostal i samotný vynálezce knihtisku Johann Gutenberg. A to, když se u knihaře Weitenhofera našly knihy od něho vytištěné, ale zapovězené. Knihař z celé kauzy vyvázl, protože šetřením se zjistilo, že je měl pouze na posouzení – jsou-li dostatečně katolické.

Landfras

Jistě by nebylo dnešní vyprávění o hradeckých knihařích celé, kdybych se nezmínila o našem nejznámějším výrobci knih, panu Landfrasovi. A abychom se k němu dopracovali, musíme se vrátit do roku 1663, kdy Václav Svoboda kupuje od Daniela Kapihorského dům s tiskárnou na rohu Svatojánské ulice. Zdraví mu ale přestalo sloužit a on svou zadluženou živnost na podzim roku 1718 prodává Janu Frydrychu Jakešovi a jeho ženě Heleně. Novému majiteli se vede o poznání lépe. Po pěti letech od získání tiskárny vydává úspěšnou knihu – „Dobrý pastýř Bůh – člověk". Kdo ví, proč tiskárnu zanedlouho také prodává. Roku 1734 ji totiž kupuje František Antonín Schönstein.
Historie se opakuje a Schönsteina potkává osud Svobodův. Umírá v dluzích. Dům přechází na Františka Zieglera. V roce 1738 vstupuje do hry další František. Celým jménem František Petr Hilgartner, knihtiskař. Kupuje řemeslné nářadí a právo od Schönsteinových dědiců. Ten měl z našich jmenovaných tiskařů asi největší štěstí. Jezuitský řád byl zrušen, tudíž zmizela konkurence a částečně i cenzura. Té se ujal hradecký probošt Henikar. Byl to člověk pohodlný a tak mu bylo v podstatě jedno, co si kdo tiskne.
Roku 1782 je císařským patentem uznáno v zemi 23 tiskáren. Jedna z nich byla právě Hilgartnerova. V tom samém roce ho hradecký cech knihařů slavně mezi sebe přijímá. Byl to první tiskař mezi knihaři. Jelikož se mu daří, kupuje dům na náměstí č. 166/I a stěhuje do něho svou tiskárnu. Jeho práci však roku 1795 přeruší smrt. Zanechává po sobě sice dva syny, ale jeden už je zaopatřený a druhý je nedospělý. Nezbývá, než prodat. Kupci se hlásí dva. Pražský knihtiskař Jeřábek a místní knihař Josef Landfras. Ten pochopitelně tiskárnu získává a stěhuje ji do svého domu u jezitské koleje. Jen pro zajímavost. Rod Landfrasů přišel do města z Korutan. Prvním byl koželuh Petr, kterému se ale moc nedařilo. I když byl roku 1714 přijat za měšťana hradeckého, byl nucen pracovat bez tovaryšů a bydlet v nuzném domě. Jistě se mu ani nesnilo, že jednou jeden z jeho potomků vybuduje největší hradeckou tiskárnu a dostane se s filiálkami i do Českých Budějovic a Tábora.

Pozn.: Postilla – výklad biblického textu
Kosmografie – popis vesmíru, sluneční soustavy, Země…

Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce
Z. Winter, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách
Z. Winter, Český průmysl a obchod v 16. věku
Veselý anekdotář

Marcela Handlová