Jana FormánkováKdyž Moody dokumentoval prožitky lidí blízké smrti, zjistil, že mají společné rysy. Všichni se viděli mimo své tělo a přijímali svou smrt lhostejně. Pociťovali obrovskou úlevu, prožívali sounáležitost s vesmírem a docházelo u nich k poznání jakési vyšší moci. Vnímali silné světlo nebo světelný tunel a setkávali se s mrtvými příbuznými či kamarády.

Zpět mezi živé se ze stavu klinické smrti vrátily miliony lidí po celém světě. Patří mezi ně také český režisér Dalibor Stach. Natočil dokument Vše o životě po životě, který počátkem března představil v kině v Jindřichově Hradci. Podle něj se lidem, kteří přežijí svou smrt, rozšiřuje vědomí. Většina z nich slyší myšlenky ostatních a vidí budoucnost. Žádný už se nebojí smrti ani nemarní čas hromaděním majetku.

Proč se tedy oficiálně řídíme přesvědčením zcela opačným? Pro koho je výhodné, abychom si mysleli, že jsme jen shluky bílkovin a po smrti je po nás veta? Z neznalosti pak promarníme život otročením a konzumem.