Cechem, o kterém je v celých Čechách první písemná zmínka, je právě cech krejčovský. V Praze byl zaveden už roku 1318.V našem městě mu uděluje artikule pan Jindřich IV. z Hradce až koncem století patnáctého. Spolu s cechovními pravidly vstoupila do společenství nejen vážnost, ale i nesmírná pýcha.  Jindřichohradečtí „mistři ostré jehly" začali o sobě tvrdit, že jsou řemeslem nejdůležitějším, jelikož jejich předchůdci šatili samotného Krista Pána a jeho matku.

Krejčí a jejich patroni
Možná, pro tento zajímavý názor, jim byl svatý patron všech ostatních krejčích  (sv. Homobonus) málo, přenechali ho tovaryšům a vybrali si samotného Jana Křtitele. Jak tento světec a bratranec Ježíše Krista žil a zemřel asi nebude potřeba zvlášť připomínat. Legendu o tančící Salome, která si jako svou odměnu vyžádala Janovu hlavu na stříbrném podnose, zná asi každý. Ale ani tovaryši krejčovští nezůstali ve výběru svatého přímluvce pozadu za svými mistry a krom sv. Homobona  měli ještě jednoho ochranitele, a to svatého Šimona. Ten je více znám jako svatý Petr, hlídající nebeskou bránu.
Své patrony nosili představitelé cechu při slavnostních procesích na cechovním praporu a ti ne vždy vykonávali pouze činnost ochranitelskou. Mnohdy se s praporci, na kterých byli zpodobněni, staly nečekané a někdy i komické situace. Jedna nepříjemnost potrefila i naše hrdé krejčí při první křížové cestě roku 1693. Ubohý svatý Šimon se za velikého větru vzedmul a odletěl. Chudák mladý tovaryš Homobon Pelta, ačkoliv za nic nemohl, byl vyhozen z práce a poslán na vandr. Marně okolostojícím zoufale ukazoval zrezivělý řetízek, který vše zapříčinil.
Móda
Stejně tak, jako pro řemeslo ševcovské byla i pro oblast odívání nezbytná otázka módy. A různé módní výstřelky měly pochopitelně své příznivce, ale i odpůrce. K těm nejhlasitějším patřil dokonce i Jan Hus. Ještě radikálněji si počínal Tomáš Štítný, který řemeslo krejčovské dokonce nazval chlípným. A to jen proto, že 15. století velelo nosit krátké kabátky (joppa), které měly za úkol zdůraznit tvary těla. Pokud u některých osob nebylo co zdůraznit, pomohl si krejčí různými vycpávkami. A právě to bylo tolik pohoršlivé. Nebylo totiž v Čechách do té doby tolik přírodou obdařených žen a svalnatých mužů.
Příchodem módních trendů se začali krejčí samozřejmě rozdělovat podle náplně své práce. Jak je jistě logické, čím větší město, tím více různých odnoží jednotlivých řemesel. A tak v Praze, koncem 16. století můžeme potkat krejčího hacníka (kalhotář), pláštníka, kabátníka, kytléře (volná sukně z hrubé látky), župičáře (spodní sukně), ornátníka, měšečníka, váčkaře a toboláře. Takové rozdělení by bylo v Hradci jistě zbytečné, a tak ve městě šil krejčí měšťanský a selský. Mezi ně patřili i ženy krejčířky, které ale neměly v cechu téměř žádná práva. K těm se přidružily šlojeřnice, které na jarmarcích prodávaly šátky. Byly ale brzy z cechu vykázány, protože vzniklo podezření, že na trzích neprodávají jen šátky. Dalším odvětvím byl krejčí vozový. Ten zhotovoval plachty na vozy vojenské proviantní, pro raněné a na formanské stany.
Mezi krejčími ovšem nebyli jen poctivci. Těm, kteří ostatním řemeslo kazili a na něm se přiživovali, ačkoliv většinou nebyli ani vyučení, se říkalo stolíři (možná proto, že z cizího stolu jedli). Ale abychom nekřivdili. Ne vždy byli mezi nimi jen podvodníci. Většinou se jednalo o námezdní řemeslníky, kteří putovali krajem a nechali se najímat na práci po hospodách a domech. Našli bychom mezi nimi zchudlé mistry, nedoučené tovaryše a třeba i ty, kteří neměli na nákladnou vstupní svačinu pro pány cechmistry a tak nebyli do cechu přijati. Představitelé krejčovského společenství proti nim pochopitelně brojili a leckde je nechávali i zavírat do šatlavy. Takové tresty vysvětlovali tím, že stolíři kazí dobrou pověst cechu. Nepracují a vlastně ani nemohou pracovat kvalitně. Nemají dostatek potřebných nástrojů a dobrého materiálu. Ale nebyla to tak docela pravda. Někteří šlechtici si nechávali šít své oděvy pouze u těchto „neřemeslníků", byli totiž mnohem levnější. V Trutnově, roku 1521, dokonce při kázání farář vyzývá sedláky, aby si nechávali u jednoho potulného stolíře šít kabáty. Horší bylo, když někdo nevědomky nechal u někoho takového vyučit svého syna. Když se to provalilo, musel tento nebožák z cechu vystoupit a bez ohledu na svůj věk a zkušenosti začít zase od začátku.
Vyhlášení  krejčí hradečtí
To ovšem určitě neplatilo o třech vyhlášených hradeckých krejčích. Prvním z nich byl jakýsi Jáchym, kterému byla dokonce roku 1564 svěřena výroba svatebních šatů pro nevěstu pana Zrinského ze Serinu, Evu z Rožmberka.
Druhým znamenitým mistrem byl Jiří Nikomer. Bydlel v domku za kostelem sv. Jana Křtitele a svým uměním zdobil zámecké interiéry. Malému Jáchymovi z Hradce (poslednímu mužskému potomku svého rodu) zhotovil na postýlku modré damaškové záclonky s růžovými, hedvábnými třásněmi, nad lože nebesa v červené a bílé barvě, ozdobené bambulkami. Jeho otec, pan Adam si nechal ušít  myslivecké šaty za 8 kop grošů. Důvěru mu projevil i moravský zemský hejtman Ladislav Berka z Dubé, když u něho objednal své nevěstě, panně Kateřině z Hradce, svatební šaty mlhavé barvy. Zajímavé jsou účty za tyto služby. Ty měl na starosti vždy hejtman, který se poctivě snažil každému jeho účet proškrtat tak, aby zámecký pán zaplatil co nejméně. Jenže právě v případě Nikomerově tomu tak nebylo. Starý hejtman Zelendar vždy nechal zaplatit vše, o co si Jiří řekl a mnohdy přidal rybu, jelení maso i srnčí kůži. Možná to bylo tím, že u Jiřího šila některá z dcer Zelendarových.
Třetím odborníkem, který neměl v Hradci konkurenci byl Michal Kardinál. Ačkoliv by jeho jméno mělo být synonymem mírotvorby,  zabýval se tento mistr krejčovský především vojenskými šaty. Největšího výdělku se mu dostávalo zvláště v případě slavností nebo úmrtí některého významného představitele pánů z Hradce. Když roku 1589 zemřel pan Zachariáš z Hradce, podšíval všem rytířům brnění smutkem. Každému za 12 grošů (docela slušný výdělek, za 2 – 3 vojáky si mohl koupit sele). Ale i bez těchto mimořádných událostí měl stále s vojskem práce dost. Jak bývalo zvykem, panští vojáci chodili v barvách příslušné vrchnosti. Hradečtí pěšáci měli šaty, punčochy a klobouky ze žlutého sukna a přes ramena jim splýval modrý plášť. Vypadali tak trochu jako hejno sýkorek. Rejtaři (jízdní vojsko) byli ještě o trochu barevnější. Přibyla jim krom žlutého lemování pláště ještě zelená suknice.
Roku 1672, už za panování pánů z rodu Slavatů, se u nás usadil moravský mistr krejčovský, Jiří Dědek. Když ho zavolali na zámek, aby mu sdělili, jakou pro něho mají zakázku, nestačil se divit. Zámecká paní ho uvedla ke svým trpasličím anglickým psíčkům a poručila pro ně polštářky z barchetu vycpané peřím. Myslím, že měla raději paní vladařka navštívit odlehlejší kouty našeho města. Zjistila by jistě, že ve chvíli, kdy její mazlíčci uléhají přežráni nejměkčími masíčky na voňavé polštářky, spousta jejích poddaných hledí do prázdných talířů a někteří nemají ani tu střechu nad hlavou. Ovšem, nevím, jak dalece by ji to zajímalo.
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století; Elisabeth Hallamová, Světci. Kdo jsou a jak nám pomáhají; Zikmund Winter, Zlatá doba měst českých

Marcela Handlová