Ála a Martin Rabochovi a jejich Ateliér Raboch svou originální tvorbou neodmyslitelně patří k jihočeskému koloritu.

Jak dlouho už tvoříte originální keramiku?

Figurky nás provázejí od doby, kdy jsme spolu začali chodit. V sochařském ateliéru Miroslava Rabocha, tedy Martinova tatínka, jsme vstřebávali atmosféru tvůrčího prostředí, které nám přešlo do krve a provází nás celým společným životem. Dokonce jsme odložili svatbu, abychom se mohli zúčastnit trhu, který se prvně pořádal u nás na náměstí. Byl rok 1988 a prodávat své figurky byla rarita. Byli jsme jedni z prvních, kdo otevřel prodejní galerii, tehdy v Hroznové ulici v Budějovicích.

Tohle řemeslo má u vás rodinnou tradici?

Dědí-li se řemeslo z otce na syna, obohacuje to všechny. Je krásné, když rodina v tak náročné profesi drží pohromadě, pomáhá si a nezištně se dělío nové myšlenky. Ne každý má to štěstí. Měli jsme sen mít svůj ateliér, nejlépe v domě, kde budeme i žít – a to se nám splnilo. Zkoušely tvořit i naše děti, ještě máme schované jejich první pokusy s hlínou.

Bílá s červenou jsou pro vás typické. Proč právě tyto barvy?

Propojujeme plastiku s dekorem. Zajímá nás rytmus, ornament a tušení řádu. Dekorem vyznamenáváme plastiku a ctíme rovnost mezi sochařským a malířským vyjádřením. Tahle barevná kombinace nás velmi oslovila, není to nic, co bychom objevili, bílá s červenou se užívala už ve středověku. Používáme také jiné kombinace, například šedobílou. V současné době nás nadchla bronzová patina, která dává našim plastikám nový rozměr.

Vaše náměty hodně ovlivňuje život v jihočeské krajině…

Jižní Čechy jsou naším osudem a jsme šťastni, že tu můžeme žít. Krajina pod Slepičími horami je vlídná i divoká a my tu nacházíme klid a uvolnění. Hodně času jsme trávili na zemědělské usedlosti v nádherném prostředí lesů a polí. Tam jsme se mohli dotýkat historie, poznat, jak žili naši předci. Dřevěný žebřiňák čekal, aby mohl vyjet ze stodoly pro usušené seno, dřevěné díže zas na čerstvě nadojené mléko a máselnice, nůše, kosy, petrolejky, dýmky a osahané nářadí pamatují doteky rukou našich rodinných předků. Krásná pec voněla chlebem, který se v ní pekl. Takové prostředí vás zákonitě ovlivní a odrazilo sei ve volbě témat, kterým se věnujeme.

Co víc převažuje: práce na zakázku, nebo volná tvorba?

Baví nás společně vymýšlet nové modely. Nejprve si děláme náčrty, kde řešíme hlavně velikost, proporci, způsob pomalování a pak přijde na řadu modelování. Za celá léta, co spolu tvoříme, jsme jich nadělali pěknou řádku, že sami ani přesně nevíme kolik. Každá figurka si najde svého kupce a také máme hodně věrných sběratelů, kteří se k nám dlouhá léta vracejía stávají se našimi přáteli. Jsou z různých koutů světa. Dělali jsme třeba keramické šachy pro prezidenta Zemana. Byla to výzva, kde jsme zúročili léta praxe, to zadání bylo přesné a museli jsme se ho držet. Složení figur na šachovnici představovalo na jedné straně moc centrální, prezentovanou králem Karlem IV., na straně druhé zástupce rožmberského dominia a královského komořího Jošta I. z Rožmberka. Šachy měly takový úspěch, že jsme byli pozváni na večeři s panem prezidentem do hotelu Clarion. Ještě jsme pro něj vytvořili sochu Jakuba Krčína z Jelčan. Byla to krásná práce a rádi na ni vzpomínáme.

V poslední době děláte také sochy pro kapličky.

Žijeme v Trhových Svinech, proto nám udělalo velkou radost, když nás město oslovilo, zda můžeme vyzdobit kapličky. Máme k okolní krajině a lidové architektuře silný citový vztah a možnost podílet se na spoluvytváření tradice je úžasná. Proto si velmi vážíme příležitosti udělat sochu svatého Jana Nepomuckéhov kouzelné kapličce v Hrádku u Trhových Svinů.

Podědily vztah ke keramicei vaše děti?

Naše děti s námi vše prožívají, dělají nám radost a dodávají energii. Podílejí se na všem, co děláme, ať přímo nebo nepřímo. Díky nim se orientujeme v moderních technologiích a současném umění a skvěle se doplňujeme. Svou životní dráhu si určují sami. Syn Martin vystudoval vysokou školu a pracuje v auditorské společnosti a dcera Agáta je magistrou umění a jejím osudem se stala malba. Máme osmiměsíční vnučku Aniku. Ta to ještě neví, ale my ano: je jasná umělkyně.

Co vás na vaší práci těší?

Máme velké štěstí, že společně můžeme dělat práci, která nás naplňuje a je naším snem. Díky ní se setkáváme s přátelskými a milými lidmi. Těšíme se na nové pracovní příležitosti, které nás čekají. V současné době je umění naší oporou a vnáší nám do života klid a rovnováhu. Co víc si můžeme přát?