Spolu s Vlastimilem Šalandou dnes provozuje malou úzkorozchodnou železnici a expozici železničních předmětů v dačické Antonínské ulici.
Prý jeho lásku k železnici odstartovala první hračka vláčku.

„Byl plechový a jezdil dokola po kolejích. Postupně přibývaly nejrůznější modely a zhruba před dvanácti lety jsme postavili první páru v životní velikosti. Nyní máme jednu parní, dvě naftové lokomotivy a dva renomované vagóny,” říká Jirsa.

Poznamenává, že jsou jedna velká rodina. „Vždycky se na Vánoce všichni scházíme, popovídáme si. Máme hodně modelů železnic a když to nejde venku, tak si alespoň doma pouštíme vláčky,” pokračuje Jirsa.
Dodává, že se i vzájemně obdarovávají nějakým modelem, nebo třeba relikvií z nádražáckého života, která se podaří sehnat.

Zasněžená krajina, kterou projíždí parní vlak, je pochopitelně jako stvořená pro vánoční romantiku. A jak to vnímá provozovatel malé parní železnice?

„Samozřejmě nás to občas doma nebaví a pak vyrazíme ke konkurenci. Třeba do Jindřichova Hradce na úzkokolejku, a nebo když do Dačic dorazí pára po normálních kolejích. Někdy nazdobíme naší lokomotivu a projedeme se. Mívali jsme i vánoční jízdy, ale letos jsme uspořádali Mikuláše, na kterého přijelo plno lidí. A pak už nám nezbývá moc sil,” říká Jirsa a dodává, že pro jeho rodinu nejsou vánoční svátky rozhodně ve znamení komerce a nakupování drahých dárků, ale o tom, užít si atmosféru těchto dnů.

K tomu patří na štědrovečerní tabuli i klasický řízek z kapra a bramborový salát. „Je zajímavé, že jako malý jsem rybu neměl rád. Bez ní to však nejsou Vánoce,” míní.