Nejen o konci kavárny Sluníčko, ale i o jejích začátcích a třicetileté existenci, vyprávěly Deníku zakladatelka Miluše Bajerová a její dcera Milena Krobová, maminka známého kuchaře Honzy Kroba.

S novostavbou v ulici V. Talicha v Českých Budějovicích nesouhlasí někteří sousedé.
V Budějovicích sousedé bojují proti novostavbě, bojí se o slunce

Jak jste přišla na nápad otevřít si vlastní kavárnu?

M. B.: Končila jsem tenkrát ve Slunci, dnešní Hotel Dvořák, a nevěděla jsme co dál. Manžela tenkrát napadlo udělat u nás v domě v Panské ulici cukrárnu vlastní. Odkoupila si stroje a otevřela první porevoluční cukrárnu. Začala jsem sama. Sice jsem vyučená cukrářka, ale soukromě podnikat jsem nechtěla. A ani šéfovou se mi dělat nechtělo. Začátky byly krušné, nestíhali jsme, tenkrát byl hlad po všem. Neuměla jsme ze začátku účetnictví, sklad, postupně jsem se učila provoz firmy. Byla to úplná cukrářská klasika, poctivá cukrařina, žádné směsi. Všechno z vajíček, šlehačka živočišná. Proto se u nás drželi klienti, ti, co si chtěli pochutnat. Vedla jsem podnik a zároveň jsem dělala cukrařinu, papíry na mě čekaly vždycky večer. Sluníčko jsme otevřeli 15. srpna 1992. A doteď jsem tam byla zaměstnaná. Teď už jsem dělala jen papíry. V roce 1998 vedení cukrárny převzala dcera.

M. K.: Mamka mě přemluvila. Nejdřív jsem jen prodávala, pak jsem se postupně naučila i cukrařinu a později i účetnictví. Nejsem vyučená. Jsem původně učitelka, pracovala jsem ve škole na prvním stupni. V cukrárně jsem vystřídala sestru, která šla na mateřskou. Maminka trvala na tom, aby tam byl vždycky někdo z rodiny. Když odešli první zaměstnanci do důchodu, pak už to nebylo tolik fajn, ale měli jsme i učeně.

Zpřísněná anticovidová opatření už tolik nových škoda nenadělají. Lyžařské areály i hotely krvácí už měsíce.
Zpřísnění Lipno nepoznamená, už nemohlo být hůř

Po revoluci jste měly hodně práce, kdy pak přišla změna?

M. K: Všechno se změnilo tím, když řetězce začaly prodávat zákusky. Ty byly trvanlivé, ale ne z poctivých surovin. A zájem o klasické cukrárny se snižoval. Navíc v Panské ulici je pěší zóna a není možné tam zaparkovat. To také sehrálo určitou roli.

Přesto vaše cukrárna prosperovala až do roku 2020…

M. K: Ano. Korona tomu ale dala poslední ránu. Museli jsme dvakrát vyhodit všechny výrobky, polotovary i suroviny. Nouzový stav kvůli koronaviru ohlašovali ze dne na den. Znamenalo to pro nás desetitisícové ztráty. Nemohli jsme se na to nijak připravit a museli jsme zavírat. A trvalo to dlouho. Hledali jsme, jak z toho ven. Ale v létě nám nedali příspěvek kvůli tomu, že jsme nenapsali do formuláře částku v eurech. V první vlně to ještě šlo. Ale teď, když to přišlo znovu… Byla jsem v cukrárně od rána do večera, psychicky i fyzicky to bylo náročné. Koronavirus tomu všemu dal ránu.

Rozhodnout se ukončit po tolika letech úspěšné podnikání muselo být náročné. Co vám pomohlo se rozhodnout?

M. K: Bylo to takové spontánní. Napekly jsme trochu na Vánoce a měly jsme volno. Během Vánoc jsem se rozhodla, že už se do cukrárny nevrátím. V roce 2020 jsme měli velké ztráty. Šla jsem teda do předčasného důchodu a budu se starat synovy o malou. Ta malá by mě jinak vůbec neznala.

Krypta Schwarzenberské hrobky u Třeboně ukrývá 26 rakví s ostatky členů rodu.
Schwarzenberg a Pezoldová se dohodli, rodovou hrobku vloží do fondu

Co bude s vaší provozovnou v Panské ulici dál?

M. K: Teď hledáme někoho, kdo by si to chtěl pronajmout. Je to prostor schválený k potravinářské výrobě, tak by tam mohlo něco pokračovat. Teď ke koci k nám jezdili hodně čeští turisté, nedalo se cestovat do zahraničí, tak jezdili po Čechách. Panská je moc krásná ulička, ale málo se o ní píše v průvodcích. Myslím si, že ji českobudějovická radnice tršku podceňuje.

Pečete dál pro sebe?

M. K: Už jsem upekla dva dortíky. Samozřejmě jsem si všechno náčiní schovala. Jsou v tom peníze. Abych se přiznala, já sama moc sladké nejím. Pro sebe péct určitě nebudu. Trošku pro rodinu.