Těsně před ním se zarylo něco do pole.
Když se tohle odehrálo, tak byly autorovi tohoto článku maximálně tři roky. Poprvé se s úkazem, jenž se odehrál v oblasti Děbolína, setkal v básni Josefa Bednáře, jenž jako zdatný veršotepec celý příběh ztvárnil umělecky. Vše mi pak v osmdesátých letech vyprávěl v nemocniční ubytovně, kde dělal vrátného.
Na našem letišti však můžete ještě dnes potkat usměvavého muže, který zde létal již v první polovině padesátých let dvacátého století a létá ještě dnes, kdy se do Hradce opět vrátil. Jmenuje se Karel Grotz.
„Ty jsi znal i Láďu Macka, ptám se Karla, protože s panem Mackem, jak jsem Láďovi říkal od dětských let, jsem o lítání mluvil odjakživa. On, jako vrcholně poctivý a čestný muž, vynikající řemeslník, který později ještě vystudoval, neakceptoval komunistický vliv v aeroklubu začátkem padesátých let a létat přestal. Pociťoval, že někteří z rovných si jsou rovnější. Ale mezi námi, kdy a kde tomu tak není?

„Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let jsme byli v aeroklubu mladí gymnazisté a mladí řemeslníci. Řemeslníky reprezentovali třeba pánové Bednářovi, otec a syn, oba automechanici, kteří vyrobili naviják s motorem Ford, jenž měl sto koní. A to si představ, že my jsme tu tenkrát neměli vlečné letadlo, a když jsme potřebovali létat vývrtky, tak jsme ten naviják postavili k Polívkám a letadla až támhle na ten kopec, kde šlo snadno přistát na poli, bylo tam dost místa.“

„Vím, co řekneš,“ přeruším Karla, „četl jsem to v básničce, kterou napsal Pepa Bednář.  Neříkej, že jsi byl přímo u toho.“

„Já jsem seděl, když se to stalo, na tom navijáku,“ směje se Karel. Měli jsme tak velký buben, že dokázal pojmout dvě lana, tedy skoro dva tisíce metrů.

Kruh se uzavírá, říkám si. Aktéři tohoto dění jsou již na onom světě a mně před očima přímo ožívá, co se tenkrát stalo.

„Samozřejmě že jsme měli více signalistů. Na start nebylo od navijáku vidět. Ke všemu došlo tak, že lano k větroni táhl traktorem někdo, kdo přišel na letiště pozdě, a jel k větroni cestou necestou, polem – nepolem. Tak jsem po signálu dal plný plyn a docela mne překvapilo, že trvalo trochu déle, než se objevil větroň a ještě nezvyklejší bylo, že větroň sice stoupal, i když méně než obvykle, ale lano před navijákem kupodivu běželo stále po zemi. Normálně by mělo být už dávno ve vzduchu, nakonec se zvedlo, ale nahoru se mu nijak nechtělo, když se zvedlo, v dálce se objevilo nějaké roští. Říkal jsem si, že to je ten důvod, lano se nezvedalo, dokud neodtrhlo to roští od země. Jak postupně stoupá větroň přece jen vzhůru, tak se roští začíná pohybovat k navijáku po laně, protože se stále zvětšuje úhel, jak větroň stoupá. Křoví se teď dává do pohybu, když se ale po straně toho domnělého ukázala kolečka, odsadil jsem, větroň měl dostatečnou výšku a netoužil jsem, aby ta věc s kolečky přijela přímo do navijáku,“ Karel domluvil se svým mladickým úsměvem na tváři, jen si všiml, že na horizontu, nedaleko dopadu podivného předmětu se objevila postavička, která náhle obrátila a zrychleně mizela z dohledu.
„A byl to opravdu pluh?“ chtěl jsem potvrzení očitého svědka a jednoho z aktérů.

„Dvouradličný pluh,“ potvrdil velmi inteligentní muž a řádně vystudovaný geolog Karel Grotz.
Děbolínský sedlák nezkoumal, co se před ním zřítilo, pořádně se leknul, a tak otočil a mazal do chalupy, byla složitá doba, začátek padesátých let, děly se nejrůznější věci, verbování do družstev, část obyvatel odešla, agentománie byla v plném proudu, a tak zmizel v chalupě, nikomu nic neřekl a mlčky čekal, až mu dá manželka na stůl skromný oběd.

Jaroslav Cempírek