Mnozí ještě mají v paměti vzdálené dunění tanků, jiní stále vidí před sebou vojáky na nádražích a další vzpomínají na strach, který ovládl zejména starší generaci. Obavy o budoucnost nakonec doprovázely v té době snad každého. A oprávněně.

Například Jiřina Novotná z Jindřichova Hradce v té době měla asi roční dceru. „Soused přišel ráno ze služby, ťukal mi na okno a povídal, co se stalo. Říkal, že k nám přijeli okupanti z Ruska. Ani jsem mu nechtěla věřit. Opakoval, že jsou Rusáci u školy, na rozcestí u Trojice, tak abych nikam nechodila. Opravdu jsem ho poslechla. Manžel nebyl doma, protože pracoval na tehdejším ONV na odboru vnitřních věcí a asi měli pohotovost. Ani mi nemohl zavolat, co se stalo," popisuje dnes pětaosmdesátiletá žena.

Z doslechu ví, že vojáci prosili o kousek chleba, ale když jim jedna paní nesla jídlo, tak jí to bylo zakázáno.

„Bála jsem se vylézt, všechno jsem doma zabednila a byla jsem hodně vykulená," dodává.

Jitka Šefčíková bydlela v Třeboni na náměstí. „Měli jsme takovou vodáckou partu a byli zde s námi i nějací, myslím, Rakušáci, kteří se snažili rychle prchnout domů. Všude byly vylepené plakáty, lidé obraceli značky, aby vojáci zabloudili. Rusové se snažili projet bránami. Hradeckou a Budějovickou se jim to povedlo, ale ostatní byly moc úzké. Do dneška je v bráně na světskou hráz ulomený kus kamene. Dlouho tu nezůstali a pokračovali na Budějovice," popsala.

Zatímco ve městech se většinou lidé s vojáky setkali, některým vesnicím, jako například Lužnici se okupanti vyhnuli. Miroslavě Kolouchové bylo tehdy necelých patnáct a byla na prázdninách na Šumavě. „Přijel pro mě otec a jeli jsme vlakem domů, a to už jsme na nádražích vojáky viděli. U nás ve vsi nebyli, ale jezdili po hlavní do Třeboně a hlavně starší lidé, kteří si pamatovali hrůzy války, měli strach, co bude dál," naznačila atmosféru. Poznamenala, že v kronice Lužnice díky statečnosti kronikáře dokonce i zůstaly uchované záznamy o těchto událostech.