S těžkým srdcem jsem ti předával výpověď ze zaměstnání, ale s lehkým ti kladu první otázku. Jak se s touto životní situací vyrovnáváš?
V mém kmetském věku to není žádná tragédie, ale výzva a šance věnovat se všemu, na co dosud nebylo příliš času. Existenční starosti mají především mladší, stejně postižení kolegové, kteří se svou úzkou specializací nemají mnoho šancí, jak se uplatnit v našem regionu, kde kvapem pracovních příležitostí ubývá. Osobně jsem si vystavěl svůj dosavadní život na třech pilířích – rodina, práce, koníčky. A když práce není, je o to více času se věnovat oněm dvěma zbývajícím.

Čtyři odrostlé děti mi dělají radost, ale hlavně jsou zdravé a aktivní. A koníčků je mnoho, nudit se v nejbližších letech rozhodně nebudu. Konečně si vyrobím do 15 let prázdného obýváku pořádnou knihovnu, do které si z papírových krabic uložených na půdě vybalím a srovnám, abych je měl po večerech pěkně u ruky, těch asi 1500 knih, co jsem si převážně v mládí pořídil a přečtení mnoha z nich jsem si programově odkládal až na důchod.
Faktem je, že za bolševika mnoho kvalitních knih nevycházelo, naštěstí podstata mé knihovny pochází z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let – za doby mého mládí a osudových rozhodnutí. No a ve věku zralých malin jsem si také dal vážné předsevzetí, že dokončím úpravy domu, zahrady . . . a že se konečně také naučím pořádně italsky.

Známe tě jako těžkého závisláka - vášnivého paraglidistu, jak ses k tomuto koníčku dostal?
To je jistě osudové. Od dětství jsem chtěl létat – jak by ne. Bydlel jsem na samotě u Jenče (nyní je tam vybudováno velké středisko Řízení letového provozu pro nedaleké letiště Ruzyně), nad hlavou mi přelétaly Iljušiny, Dakoty, Tupolevy a Caravelly a já jim z vršku té nejvyšší břízy naivně mával. Oba rodiče byli zaměstnaní na letišti, starší bráška se vyučil leteckým mechanikem, v patře nad námi bydlel pilot ČSA pan Žemla, co chodil v krásné pilotní uniformě, byl stále opálený a nesmírně veselý. Záhy ovdovělá maminka se o mne ale bála, protože bych nejprve asi musel létat pro armádu. A když jsem si v patnácti letech přečetl v novinách článek s názvem „Chcete létat na palubě transatlantického létadla…?“ (byl to náborový leták do podniku zahraničního obchodu Omnipol), tak jsem se rozhodl a začal jsem studovat střední ekonomickou školu se zaměřením na zahraniční obchod, jehož agenti přeci tak často létají třeba až do Jižní Ameriky.

No ale pak se to po roce 1968 nějak divně semlelo, vystudoval jsem sice ještě francouzštinu a španělštinu na FF UK, ale normalizace mě v roce 1977 vyhnala do dobrovolné vnitřní emigrace, odstěhovali jsme se s manželkou a prvorozeným synem z Prahy do Matějovce, kde jsem 14 let pracoval jako lesní dělník v těžbě dřeva. Hlava byla čistá, výsledek práce jsem za sebou viděl a nemusel jsem poklonkovat.
Po revoluci se to teprve všechno rozjelo, na nic nebyl čas. No a před sedmi lety jsem pomáhal kamarádovi vybudovat v Matějovci tenisový kurt a při jednotvárném natírání drátěného plotu kdosi mezi řečí prohodil: „V Dačicích jsou blázni, co se uvážou za autem na lano a s padákem nad hlavou se nechají jako drak vyvlekat do výšky 500 metrů a pak si jen tak poletujou nad krajinou.“ V ten okamžik jsem byl ztracen, udělal jsem si speciální kurz v Beskydech, a to vám říkám, není krásnější hobby.
Patřím sice mezi nejstarší členy našeho dačického klubu, kde mám celou řadu báječných, stejně postižených kamarádů, ale teď, co budu v důchodu, budu mít konečně dost času na létání, a to i díky tolerantní manželce. A proto také ta italština, protože nejkrásnější létání je v Alpách a jižní svahy italských Dolomitů či Julských Alp ve Slovinsku – to je prostě pohádka a balzám na duši.

Co závidíš dnešním mladým?
Pocit svobody, ve které vyrůstají, jako by nebylo nic samozřejmějšího. Naopak jim nezávidím svobodu, jejímž následkem je neustálá volba a rozhodování z tolika nepřeberných možností a šancí, jak si svůj život uspořádat, a to musí být jistě velmi únavné a vyčerpávající. Je to prostě „Zahrada, ve které se cestičky rozdvojují“, aby jsi stejně došel vždy tam, odkud jsi přišel.