Jsem ráda, že se opět vidíme. Když jsem vás potkala v roce 2015, účinkovala jste zde ve hře Lakomec. Tehdy jste ji charakterizovala jako osvěžující komedii. Co byste řekla o letošní jindřichohradecké činohře s názvem Veselé paničky windsorské?
William Shakespeare napsal tuto komedii na přání královny, když zhlédla jinou jeho hru. Královna měla zadání, aby komedie byla o zamilovaném Falstaffovi. Jak je Shakespeare velký duch, tak to vzal po svém. Falstaff není zamilovaný do paniček, ale do peněz. Když se na to podíváme s odstupem čtyři sta let, myslím si, že je to neustále současná kritika jisté lidské malosti, která je tu neustále. Doufám, že se jí tady tak lehce zasmějeme.
Jakou máte roli?
Má role propojuje určité jiné osoby. Na oko se snaží pomoct všem, ale nejradši by pomohla sama sobě, protože vždycky z každé pomoci něco kápne. Zapadá to do lehké kritiky různých charakterů, které jsou patrně neustále stejné. Člověk je patrně čím dál tím víc stejný.
Když zůstaneme ještě u jindřichohradecké činohry, jak se změnil soubor? Někteří odešli…
Samozřejmě, ono je to už více než dvaadvacet let, pokud dobře počítám. Někteří odešli, protože pracovní povinnosti jim nedovolovaly takovou aktivitu, která sebere osobní čas. Hezké na tom je, že přišly nové tváře, nové osobnosti a dorostly nám děti, které se buď narodily během celé té éry, nebo s námi začínaly a byly batolaty. Teď už hrají hlavní role a mám z toho obrovskou radost.
Před sedmi lety jste mi řekla, že jste se nezúčastnila pouze jednoho ročníku. Ovšem onemocnění Covid-19 poté narušil další dva ročníky…
Ano. V době covidu jsme se tady bohužel nepotkali. Když jsem to viděla kolem, těžkou dobu, spousta věcí se těžce obnovovala, tak jsem měla trochu obavu, že to postihne i nás. Ale v souboru dorostli noví lidé, houževnatí, vášniví, moudří, chytří, kteří nechtějí stát. Naštěstí to posunuli dál a zase jsme se setkali.
Když jsme u covidu-19, jak jste tu dobu snášela? Divadla byla zavřená, většina lidí se držela doma …
První tři měsíce, co jsme nevycházeli ven, jsem šila roušky. Chodila jsem normálně na osm hodin do kuchyně, do práce. Ušité roušky jsem potom dala plzeňskému divadlu, které je postoupilo nemocnicím. My jsme hned záhy potom, jsem členem vinohradského divadla, nastoupili a nazkoušeli asi pět věcí do skříně. Večer jsme sice nehráli, ale dopoledne jsme zkoušeli. Měli jsme jakýsi poloviční režim.
Od natáčení pohádky Princezna ze mlejna uplynulo již mnoho let. Pořád vás lidé na ulicích poznávají jako Elišku?
Ano, poznávají, je moc hezké na tom vidět, že ta práce nebyla zbytečná. Všichni jsme ji dělali srdcem a to se na tom dost odrazilo. Pro ty, kterým pohádka zpříjemnila život, jsem asi Eliškou.
Nyní působíte ve vinohradském divadle. Na co byste nalákala naše čtenáře?
Nejdříve bych chtěla říct, že jsem ráda za vinohradské divadlo, je tam velmi slušná společnost. Působím tam sedmým rokem. Ráda bych všechny pozvala na hru Revizor od N. V. Gogola, kde Aleš Procházka hraje hlavní roli hejtmana a já mu hraji ženu. Jedná se o velkolepé dílo. Pan Gogol to byla hlava. Také hrajeme zpěvohru, Baladu pro banditu, která má velký úspěch. Spolupracujeme na tom s kapelou Razam, takže je tam i živá muzika. Myslím, že nedělá radost jen nám na jevišti, ale i lidem, kteří se přijdou podívat.
Jak vnímáte současnou situaci. Jsou nyní divadla plná, protože lidé konečně mohou za kulturou?
Zpozorovala jsem, že potom, co se postcovidová opatření lehce rozvolnila, byli lidé lační kultury, chtěli se potkávat. Nyní je zase jiná situace. Jsme o pár měsíců dál a ten konflikt, který je, nějakým způsobem ovlivní okolní země, možná dokonce planetární dětí. Na mysli mám ekonomický i morální dopad a je úplně jedno, kde se válka odehrává. Možná to tak necítíme, ale projevuje se to i u nás, nejen co se týče cen, ale i toho, jak se k tomu lidé staví, jakým způsobem šetří. Někde vzadu máme vidinu jakési nejistoty.
Teď k něčemu příjemnějšímu. Jak trávíte volný čas, jak relaxujete?
Tvrdím o sobě, že jsem neposedná. Možná by na to byla diagnóza ADHD, ale když jsem byla malá, tak se říkalo, že jsem neposedná. Když mám volno, je to obdobné jako tehdy. Vždy volím aktivní odpočinek, učím se štukovat, velmi ráda zahradničím, kaktusařím, mám na kaktusy lupu, abych viděla, jak rostou. Také čtu a chodím mezi lidi. Snažím se otáčet tak, jak se otáčí planeta. Když se stojí, nevíří se vzduch, i voda když stojí, tak zahnívá. Snažím se otáčet, jak nejlépe umím, aby okolo mě a hlavně mně bylo dobře.
Říkáte, že štukujete, znamená to, že rekonstruujete dům nebo byt?
Pořídila jsem maličkatou chaloupku. Nemovitost byla asi 20 let neobývaná, v dost dezolátním stavu. Jediná firma, kterou jsem pozvala, dělala novou střechu. Jinak na všechno, co se tam děje, si zvu mistry a sama jim dělám podavače. Učím se vlastně k malým domácím pracím ještě takové hrubší jako třeba štukování.
Kde se chalupa nachází?
Je to v oblasti, kde v červnu roku 2021 prošlo tornádo. Proto jsem vloni vlastně nedělala vůbec nic, jenom jsem pomáhala sousedům se nějakým způsobem vyrovnat s tím, co se tam stalo.
Jak dlouho jste měla chaloupku, když se přes místo přehnalo tornádo?
To už jsem právě měla rok novou střechu, takže jsem tam jela s obrovskou obavou, co se stane. Ale říkala jsem si, že důležité je, aby byli všichni okolo zdraví a živí stejně jako můj kamarád stoletý ořech.
Splnilo se vám to?
Když jsem tam přijela, chyběla střecha nade mnou a pode mnou. Dům vzdálený 135 kroků ode mě byl úplně srovnaný se zemí. Byli jsme úplně na kraji toho oka a můj stoletý ořech byl vyvrácený, zamotaný do elektrického vedení a překrytý a držel mi střechu. Ta byla jen propíchaná různě větvemi, dávala jsem akorát novou fólii a nové tašky, vlastně to byla marginální škoda oproti tomu, co se dělo vedle. Sousedovi, který staví, potom vše srovnali se zemí. Vedle mě je díra. To nebude ještě hodně dlouho zacelené. Fantastické na tom bylo vidět, že nejsme lhostejní. Přišla obrovská vlna solidarity, to se nedá vypovědět. Nebyla tam měsíc elektřina, nedalo se nic uvařit, vyprat. Posléze ze všech těch darů najednou přibyly agregáty, abychom si mohli uvařit. Lidé poslali vše od ponožek, ručníků až po schránky, aby mí sousedé nebyli nazí. Bylo to velkolepé. Podtlak zoufalství, který tam byl, vydestiloval eticky silné jedince. Ti naložili veškeré nářadí, které jsme neměli a přijeli a odklidili nám cesty, aby mohla přijet těžká technika a odklízet sutě. Neměli se kde vysprchovat, nic. Já jsem tam udělala zahradní sprchu, aby se kluci po celém náročném dnu, kdy dřeli a dřeli, bylo 35 stupňů na slunci, mohli vysprchovat. Potom jsem odjela a měla pocit, že bych potřebovala znovu dovolenou.
Poslední otázka se váže jak jinak než k Jindřichovu Hradci. Na co sem každoročně těšíte?
Činím mi neskutečnou radost, když se vždy po roce vrátím a najdu lidi na svých místech. Když je papírnictví na svém místě a s paní prodavačkou se pozdravíme. Když vidíme, že U Šmiků není zavřeno. Radost mi dělá i to, že se stále něco opravuje, samo se to nepohladí, aby to mohlo stát dál a přetrvat další století.
Lucie Filsaková
