Do Jindřichova Hradce jezdíte poměrně často. Co vás tady nejvíc upoutalo?
Do Jindřichova Hradce jezdím díky spolupráci s Lenkou Průchovou. Poprvé jsem tu byl v roce 1999. Míval jsem tehdy i 25 čtení měsíčně, ale kamarádům se nedá odřeknout. Lenka mě seznámila i s městem, jsem tu už popáté a tolikrát jsem ve srovnatelně velkém městě nikdy nebyl. Ale byl jsem tady i na dovolené s rodinou. Jeli jsme na výlet i místní úzkokolejkou po České Kanadě.
Kolikáté čtení je to jindřichohradecké, které absolvujete po vaší nucené pauze? Jak to zvládáte?
Tohle je myslím čtvrté nebo páté vystoupení. Skoro celý rok jsem skutečně nemohl, nejezdil jsem. První bylo v Teplicích, další potom v Praze pro známé a jejich kamarády. Samozřejmě jsem z těch čtení byl nervózní víc než jindy. Dřív jsem na to byl zvyklý, ale teď to bylo spíš o tom, jestli na ten text třeba uvidím, jaké tam bude světlo, protože vidím špatně. Také třeba to, jestli si na všechno vzpomenu, ale proto mám s sebou třeba nakladatele nebo v tomto případě Lenku, kteří mi pomohou s nějakým letopočtem a podobně.
Jsou pro vás tato setkání i určitou motivací pro další činnost?
Bez nadsázky je to pro mě kladný impulz, protože když někam přijde sto padesát lidí, je to svého druhu i určitý závazek, že by to člověk neměl vzdávat. Je to pro mě i takový návrat k tomu, co bylo dřív, takový připomínka starých časů.
Petra Jouzová
