S Paraguayí se loučíme dosti divoce. Den před odjezdem si k večeři dáváme lomito, což je obdoba řeckého gyros. Asi se tam dostalo něco, co nemělo. V půl čtvrté ráno začíná tanec. Já trpím na záchodě, Pepa bouchá na dveře, ať už jdu honem ven. Ano, devastující střevní potíže. Oba najednou a s jedním záchodem. Což o to, vše jde nějak řešit, ale větším problémem se jeví náš šestnáctihodinový přesun autobusem do města Rosario v Argentině.

Z hotelu musíme odejít do 10 hodin. Jedeme až večer, takže celý den se pohybujeme v blízkosti, a teď hádejte, a máte jeden pokus, určité místnosti. Naštěstí je autobusové nádraží důstojným stánkem pro naše čekání.

Cesta z Paraguaye do Argentiny je snadná. Na hranicích musíme všichni vystoupit, vyndat zavazadla z kufru autobusu, dojít pro výstupní razítko a přejít o pět metrů dál pro razítko vstupní. Je bezvadné, že oba státy mají svoje úředníky v jednom místě. Vše trvá asi tak 45 minut. Pro mě fajn, neboť stíhám záchůdek.

A jsme v Argentině. Je tma, venku nic nevidíme, alespoň můžeme dospat předešlou noc.

Rosario.
Ráno v 10 hodin jsme v Rosariu. Máme přes Booking zamluvené ubytování v apartmánu v ulici Saavedra. A to se posléze ukázalo býti problém. Mapka na Bookingu ukazovala stejné místo, jako mapka na Googlu. My po asi dvou hodinách hledání přicházíme do zaslíbené ulice, hledáme příslušné číslo domu a ejhle, takové tam není.

Ptáme se v místní zelenině a dozvídáme se následující. V Rosariu jsou tyto ulice dvě. Jedna na jihu a druhá na severu. My bydlíme na severu. A samozřejmě jsme na jihu. Takže všechno špatně. Naštěstí autobus číslo 113, kterým jsme přijeli, jede i do té severní ulice Saavedra. Tak nakonec, celí utrmácení, přicházíme k našemu číslu 632, kde už čekal náš pán domácí. Vše nám ukázal, předal klíče a my se zabydlujeme v Rosariu.

Město má asi 1,5 milionu obyvatel. To zase až tak zajímavé není. Co je ale dosti zajímavé, že dva rodáci se proslavili mimo rámec nejen Rosaria, ale i celé Argentiny. Ano, mluvím o Lionelu Messim a Che Guevarovi. Oba se tady narodili, Che Guevara už má sochu a z jeho rodného domu je muzeum. Messi si musí počkat. Ještě žije. Je ale pravda, že je zřejmě důvodem toho, že obyvatelé města žijí fotbalem.

Rosariem protéká řeka Paraná. V jedné z městských částí je na břehu řeky dlouhá pláž, jachtařský klub. Lze se i koupat, čehož také využíváme. Máme, tím pádem, odkoupáno ve dvou světových veletocích. Amazonce a Paraná.

Potulujeme se městem a navštěvujeme asi největší místní památku. Monumento Nacional A La Bandera. Jedná se o kolosální stavbu, ve které je hrobka generála Manuela Belgrana, který vytvořil argentinskou vlajku. My sem jdeme hlavně kvůli možnosti vyjet výtahem na věž, odkud je krásný výhled na město.

Po třech dnech z Rosaria odjíždíme do Córdoby. Pan domácí si přichází pro klíče, naloží nás do auta a odváží na autobusový terminál. My mu za to dáváme neprojetou kartu na autobus. Je to od něj milé. V 9.30 jedeme směr Córdoba.

Córdoba.
V tomto argentinském městě byl Pepa před dvaceti lety na sochařském sympoziu. Pořád mi o Córdobě povídal, že je zvědavý, jak se mi tady bude líbit.

Córdoba má přes dva milióny obyvatel. Jsou všude. Plné ulice. Hodně mladých lidí. Je tady sedm universit všeho možného zaměření. Obzvláště kolem osmnácté hodiny, když skončí výuka, máte pocit, že tady žijí jenom mladí.

Je to město umělecky zaměřené. Všude spousta soch, muzeí, výstavních síní, parků. My se vydáváme pátrat po místě, kde v roce 1997 probíhalo sochařské sympozium.

Pepa si pouze matně pamatoval, že to bylo u řeky, blízko nějakého mostu. No, nebudu vás napínat. Našli jsme to místo. Je sice pravda, že už, hlavně okolí, vypadalo trochu jinak, ale je to ono. Další, co máme najít je kasino, před kterým stojí Pepova socha z té doby. No, opět vás nebudu napínat, nenašli jsme to místo. A to jsme málem prochodili sandály.

Největším parkem Córdoby je Parque Sarmiento. Má koupaliště, tenisové kurty, dopravní hřiště pro děti, hodně soch, ale žádná z nich není ta Pepova. Škoda, bylo by hezké ho u ní po dvaceti letech vyfotit. No, není vždycky posvícení.

Palacio Ferrerrya je krásný dům s velkou zahradou plnou soch z různých materiálů. Uvnitř paláce je výstavní síň. Prostory jsou opravdu nádherné.

Córdoba má na můj vkus už moc lidí. Když mám Pepovi odpovědět, jestli se mi tady líbí, tak musím říci, že v Rosariu to bylo lepší. A Pepa s tím souhlasí. Naší další destinací je Mendoza.

Přejezd do Mendozy probíhá v noci. Ve 21 hodin nastupujeme do autobusu a v 7 hodin z něj vystupujeme na autobusovém terminálu v Mendoze.

Přijíždíme do města pod Andami, které jsou vidět všude okolo. Do města obklopeného vinicemi, které také navštívíme, do města parků, kaváren, restaurací.

Začátek pobytu se poněkud nevyvedl. Jdeme se ubytovat do apartmánového hotelu, kde máme rezervaci, ale skutek utek. Jo, jsou tu agenti, kteří předávají klíče, bohužel ne nám. Dokonce se nás, po nějaké době, ujímají a telefonují na číslo uvedené v rezervaci. Neexistuje. Nemáme kde bydlet. Nakonec se pro nás jedna garsonka našla, ale o dost dražší, než je původní cena.

Jsme dost nervózní, zda si ubytovatel strhne peníze z karty. Ráno řeším situaci přes mail s Bookingem. Přichází odpověď, že toto ubytování už nefunguje (což my už víme) a že se mě snažili sehnat přes telefon. A že pro nás mají jiné bydlení. To už ale nepotřebujeme. No, nakonec vše dopadlo dobře. My bydlíme, peníze nestrhli, Booking se omluvil. Tak můžeme jít poznávat Mendozu.

Mendoza je město parků. Je jich tady spousta a jsou moc pěkné. Alespoň ty, které už mají přestavbu a úpravu hotovou. Před těmi dvaceti lety byl Pepa i v tomto městě a ve všech parcích stála socha nějakého generála. A ty jsou teď pryč. Hodně parků je zrovna ve výstavbě. Asi dostala Mendoza nějaký zvláštní grant, protože i ve spoustě ulic se bourá, kope, rýpe. Až bude vše hotovo, to bude krása. Ale to my už na naší cestě nestihneme.

Nejhezčí je Parque Gral. San Martín. Je obrovský, žádná socha generála (ale kdysi byla), má umělé jezero, běžecké pruhy. Hodně stromů, listnatých i jehličnatých, a pod nimi, ve stínu, lavičky.

Co mě udivilo, že v žádných umělých jezerech v parcích se nesmí koupat. Jestli kvůli hygieně nebo mají strach, aby se nikdo neutopil? Je to škoda, protože jezera se k tomu přímo nabízejí.

Další den jedeme do Maipú, což je asi 17 kilometrů od Mendozy. Je to vinařská oblast. Navštěvujeme vinařství Bodega Giol. Popíjíme naprosto úžasné Chardonnay a je nám blaze. Po cestě zpátky na autobus míjíme grilovaná kuřecí stehna a neodoláme. Móóc dobré.

Náš dočasný pobyt v Argentině končí. Přejíždíme do Chile. Je to proto, neboť Mendoza leží téměř na chilských hranicích. Jedeme do hlavního města Santiago de Chile. Až uvidíme vše, co chceme, vrátíme se zpátky do Argentiny a budeme pokračovat v poznávání této krásné země.

Budete-li chtít, můžete si o tom zase něco přečíst.

Tak příště.

Milena Andrle