Dnem D se stal 18. únor 2018. Je 5 hodin ráno místního času. Jsme na letišti v Santiagu, odkud v 6:40 odlétáme na Rapa Nui. O návštěvě tohoto ostrova jsem si nechávala zdát od svého dětského věku. Byla to taková fata morgána mého života. A teď tam jedu. Paráda.

Let trvá 5:20 hodin. Dostáváme snídani, kávu nebo čaj, pouštíme si film, ale také spíme. Na Rapa Nui je čas ještě o dvě hodiny posunutý dopředu, takže přistáváme v 9:30 hodin.

Letiště je docela komické. Malinké, vstupujeme a jdeme pěšky přes letištní plochu. Jsme na ní pouze my a naše letadlo. Letištní hala má rozměr asi tak poloviny fotbalového hřiště. Možná ani ne.

Čeká na nás hotelový mikrobus. Dostáváme kolem krku náhrdelník z živých květů. Je krásný, je to milé, ale hrozně škrábe. Nesmíme moc hýbat hlavou. Jedeme asi tak 20 minut a jsme „doma“. Hotel VAI MOANA.

Personál nás přivítal malinovým koktejlem. Byl dobrý. Vyzvedáváme si klíč od našeho bungalovu Iorana 2. Každý domeček má nějakou ústřední malbu na čelní stěně. My máme ostrovany na loďce, kteří pádlují. V místním jazyce se pádlování nazývá „hui“.

Vybavení bungalovu je suprové. Velký vzdušný pokoj, ze kterého se vychází na terasu. Koupelna také dostatečně prostorná. Kolem jsou samé rozkvetlé keře. Vše je dokonale sladěno. Barevná idylka pro oči.

Od číšníka se dozvídáme, že majitel je z Brazílie. Doufejme, že se mu investice někdy vrátí.

Na ostrově je docela draho. Nedivíme se. Vše se musí dovážet. Automaticky si ke všemu připočítávají 10 %. Další, co nás velmi nemile překvapilo, je vstupní poplatek. No, poplatek. Nevím, zda 80 $ lze říkat poplatek. V místní měně je to cca 54 000 CLP. Chilané platí 20 000 CLP. Je to prý na 10 dní a berou jenom dolary nebo CLP (chilské pesos). Vůbec se nám to nelíbí. Zatím neplatíme a uvidíme, co se stane. Nestalo se nic. Tam, kam chceme jít a co chceme vidět, je zcela volný přístup.

RAPA NUI je ostrov ve východní části Polynésie. Od Chile, ke které patří, je vzdálen 3 600 km. Rozloha je 163 km čtverečních a počet obyvatel je asi 6 200. Ostrov má několik jmen.

Polynéský název je RAPA NUI (česky Velká země), TE PITO O TE HENUA (Pupek světa), MATA - KI - TE - RANGI (Oči, které hledí do nebes), HITI AL RANGI (Kraj nebes). Nejvíce je ale známý pod jménem VELIKONOČNÍ OSTROV. Byl objeven roku 1722 o Velikonoční neděli. Proto dostal toto jméno. Oficiální španělský název je ISLA DE PASCUA.

My jsme přijeli hlavně kvůli sochám MOAI. Tak se převlékáme a vyrážíme je hledat. Naštěstí je náš hotel, od jednoho z míst kde sochy jsou, nedaleko. Jsme u nich. Znám je z fotografií, filmů, knih. Ale když stojíte před nimi, je to zvláštní pocit. Nesmí se až do těsné blízkosti. Nemůžete si na ně sáhnout. Jsou majestátní. Je jich pět vedle sebe, na jedné z plošin AHU. Jsou dost poničené. Kousek dál stojí dvě osamocené sochy. Jedna z nich je velmi zachovalá. Má dokonce i oči a klobouk. Všechny stojí zády k moři.

Jdeme kolem pobřeží. Tady jsme obklopeni Tichým oceánem. Ten má nádhernou modrou barvu. Neodoláme a u jedné z pláží se koupeme. To se dá pouze v lagunách, které jsou chráněny před velkými vlnami.

Dostáváme “úžasný“ nápad. Půjčíme si kolo, ať toho více vidíme. To tedy byla akce. Zadek mě bolí ještě po dvou dnech. Ale jedeme. Musíme mít i helmu. Je asi tak 35 °C a ostrov je dosti kopcovitý. Statečně šlapeme a pot z nás jen lije. Pro mě jsou nejhorší dvě věci. Nízko řídítka a na zádech docela těžký batoh. No, co by člověk neudělal kvůli zážitkům. Ty jsou parádní.

Dostáváme se k sedmi sochám, které jediné stojí čelem k moři. To je ale od nich dost daleko.

Při našem cyklistickém výletě potkáváme na silnici koně. Ale nemyslete si, že s jezdcem. Kdepak. Celé stádo, které evidentně odněkud uteklo. Hřebci, klisny, hříbata. Jsme trochu nejistí, kudy se stádo vydá, abychom se náhodou nestřetli.

Zaráží nás, že kromě koní vidíme pouze dva vepře a jednu krávu. Dohadujeme se, čím se vlastně lidé na ostrově živí. Ani rybářské lodě nejsou vidět. Možná vše dováží z Chile.

Poslední večer jdeme na západ slunce. K sochám, za kterými se noří do oceánu. Jsou sice trochu mraky, ale přeci jenom něco vidět je. Obrysy soch, na horizontu nad oceánem, dokreslují tajuplnou atmosféru celého místa.

Sedíme nebo spíše ležíme na trávě, koukáme na oblohu, kde se začínají objevovat hvězdy, a říkáme si, jak je život krásný.

Náš pobyt na Velikonočním ostrově končí. Cestou na letiště (jdeme pěšky) si dáváme ledovou kávičku a pak už nás čekají obvyklé letištní procedury. Tak papa, Velikonoční ostrove. Stojíš za návštěvu.

Let v pohodě, v Santiagu přestup na další do Buenos Aires. Tam pobudeme asi tak měsíc. A plánujeme se vydat do Patagonie a Ohňové země. Tak si na to počkejte.

Milena Andrle