Chci zde popsat své postřehy a zážitky, které nás při, více než, měsíčním pobytu v Buenos Aires potkaly.

Lidé v B. A. jsou velmi různorodí. Potkáte tady hlavně bělochy, ale v hojné míře i Asiaty. Těch je opravdu hodně. Někteří jsou „čistí“, ale většina už je namíchaných. Černochů velice málo. Spíše jednotlivci.

K „Číňanům“ chodíme na večeři. Ti se, tak jak je to u nich zvykem, velice dobře v tomto městě uchytili. Tuhle jídelnu obhospodařuje zřejmě jedna rodina. Starý pán sedí zvenku u dveří, které jsou stále dokořán a „hlídá „ Je to taková „funkce“ jenom na oko. Ale má pocit, že je užitečný. Zbytek rodiny kmitá uvnitř. Je to jídelna, kde si sami nandáte jídlo, jdete si ho zvážit a poté zaplatíte. Mají velmi širokou nabídku. Od studené kuchyně přes různé úpravy masa, ryb, omáčky, přílohy. Je to dobré a levné.

Dalším zážitkem je doprava. Musíte si koupit SUBE kartu, na kterou jezdíte v autobusech, příměstských vlacích, v metru. Naštěstí můžeme jezdit oba na jednu. Akorát si jí musíme vždycky podat a přiložit k turniketu. A pořád hlídat, aby byla dostatečně „nabitá“.

Jezdíme hlavně metrem. To má 5 linií. Ve stanicích, kde se jednotlivé trasy kříží (až tři najednou), jde občas o zdraví. Zkuste vystoupit ze zcela narvaného vagonu, kam se proti vám derou další lidi. Musíte jít hlava nehlava. A vydržet.

Téměř vždy nastoupí do vagonu nějaký „taky muzikant“. Nejhorší jsou ti, kteří mají ke své produkci na hudební nástroj zesilovač. V uzavřeném prostoru vagonu zní basová kytara přes zesilovač fakticky děsivě. A vy nemáte úniku. Pak jdou vybírat peníze. No, není to romantika?

Jeden, velmi slunný den, jsme se rozhodli, že pojedeme na koupaliště. Recepční v hotelu nám našel čísla autobusů a my vyrazili. Stanici Retiro jsme našli v pohodě. Za chvíli jel autobus číslo 33 a my nastoupili. Jedeme, jedeme, dlouho jedeme. Je vedro. Po hodině a půl dojedeme na konečnou. Koupaliště nikde. Asi už je vám jasné, že jsme jeli na druhou stranu. Takže ještě o něco déle jedeme zpátky. Po zhruba 3 ½ hodinách jsme na místě. Jsou už 3 hodiny odpoledne. Jdeme k pokladně a tam zrada. Vstupné je 200AR$ pro jednoho. Asi 250 Kč. To se nám, vzhledem k pokročilé hodině, platit nechce. A tak skončila naše návštěva místního koupaliště.
Slunit se chodíme do parku s „kytkou“, kde jsou dřevěná lehátka, pofukuje větřík a my si spokojeně čteme.

Jedeme na výlet do městečka Tigre. Hodinu od B. A. příměstským vlakem. Leží v deltě řeky Paraná. Je protkáno kanály, na kterých jezdí lodě různých velikostí a zaměření. Všechny náklady se vozí po vodě. Mají tady divadlo, kasino, tržnici s rukodělnými výrobky. Kdybych měla pracovat v B. A., tak bych chtěla v Tigre bydlet. Jsme rozhodnuti, že zůstaneme až do večera. Jenomže nám udělalo čáru přes rozpočet počasí. Kolem 17. hodiny se zatáhlo a začalo krápat. Po chvíli už lilo jako z konve. Déšť přišel asi po měsíci. Tak jsme se museli sklonit před přírodním živlem.

Jednoho dne, konkrétně 8. 3., jedeme „domů“, vystoupíme z metra a jsme v šoku. Celá široká avenida je ucpaná ženami. Obrovský průvod od Casa Rosada - prezidentského paláce až k budově Kongresu. Na transparentech čteme hesla za osvobození žen od nadvlády mužů. Některé, hlavně ty mladé, jsou nahoře bez. To se Pepovi líbí a chce se dívat. Mně z toho ale běhá mráz po zádech a chci jít domů. Je zde hodně policistů. Doma v hotelu si pouštíme televizi a dozvídáme se, že stejné protesty jsou ve Španělsku i Itálii. Tady v Buenos Aires bylo kolem 800 000 žen v ulicích.

Máme i zážitek s pokusem nás okrást. Sedíme v sobotu na lavičce, v parku plném lidí, a čteme si. Najednou dostanu zásah něčím mokrým do čela. Podle množství si říkám, asi se vypustil holub. Sdělím to Pepovi a on na to, že dostal také. Kolemjdoucí dvě ženy hned nabídly pomoc ve formě kapesníčků. Jsme ohození i na zádech. Ženy nás tak podivně postrkují, abychom stáli zády k sobě. Pepa se otáčí k lavičce, aby si z batohu vzal další ubrousek a kde se vzal, tu se vzal muž, který už měl v každé ruce jeden batoh a chystal se s ním zmizet. Naštěstí mu to nevyšlo. Pepa na něj houknul, ať zmizí a kupodivu mu porozuměl. I česky. Ženy najednou také urychleně odešly. Zjistili jsme, že ona látka, která nás ohodila, je pouze nějaká tmavá hmota smíchaná s vodou. Ani nezapáchá. Zúčastněné osoby jí na nás zezadu hodily, abychom se zvedli a odešli od lavičky. Vše dobře dopadlo. A jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré. Od toho okamžiku jsme opět v plném soustředění a pohotovosti.

Navštívili jsme také galerie. Buenos Aires je městem, kde z budov, které už nemají využití, udělají galerii. Z bývalé budovy pošty a celnice v přístavu je centrum kultury. Pořádají se koncerty, výstavy, je zde divadelní sál.

V Nacional Museum of Fine Arts je velká výstava, která jde napříč staletími. Jsou zde sochy od Augusta Rodina, obrazy od El Greca, Picassa a dalších velikánů. Můžete zde pobýt celý den a stejně máte pocit, že je to málo.

Představení opery Tři sestry na motivy hry od Čechova v Teatro Colon patří ke kulturním zážitkům velkého ražení. Samotné divadlo je úžasné. Je z roku 1908, má 2 500 míst. Samotná opera je zpívaná v originále a nad jevištěm jdou titulky ve španělštině.

V Buenos Aires se dobře žije. Ceny jsou stejné jako v Čechách. Moc se nám tady líbí. Ale vše jednou končí a my se přesunujeme dál. Doslova a do písmene. Čeká nás Ohňová země a Patagonie.

Tak držte palce, ať tam nezamrzneme. A já vám o tom zase napíšu.

Milena Andrle