Přijíždíme po půlnoci. Bereme taxíka (prvního v Argentině) a zjišťujeme, že jsou levné. Náš hotel Del Rey je skoro hned u oceánu. Odděluje ho pouze silnice a promenáda. Z jídelny, kde snídáme, se díváme na ve slunci se lesknoucí oceán. Jsme natěšení na prozkoumání města. Ono se nám totiž už na druhý pohled líbí. Ten úplně první pohled byl po půlnoci na autobusovém nádraží. A to se nám líbilo hodně. S těmi předchozími nelze vůbec porovnat.

Město dne 28. 7. 1865 založili Velšané. Je to přímořské letovisko, které je po celý rok hojně navštěvované turisty. Asi se divíte, proč? Odpověď je prostá.

RESERVA FAUNISTICA PENINSULA VALDÉS. To je, vlastně, důvod, proč jsme sem přijeli. Hlavním naším cílem je najít šikovnou cestovku, která nás na poloostrov dopraví. To se nám povedlo hned na první pokus.

FUGU TOURS. Sympatický pán nám prodává voucher, vše vysvětluje a druhý den jedeme.
Autobus (pro 10 lidí) pro nás přijíždí ráno v 7.30 hodin před hotel. Vyzvedáváme další účastníky zájezdu a ve finále jsme plní. Dokonce průvodce musí odmítnout jednu Japonku, která neměla zakoupený voucher. Není místo.

Jedeme. Celý poloostrov má rozlohu 4 000 km2. V roce 1999 byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Vjíždíme na úzkou šíji, která od sebe odděluje Golfo San José a Golfo Nuevo. Opět, jako při vstupu do Los Glaciares, tak i tady musíme zaplatit 415 $ vstupného do rezervace. Cestou pozorujeme stáda lam, které se pohybují kolem silnice. Zvědavě na nás koukají. A my na ně. Průvodce nám ve španělštině a angličtině sděluje všechny možné informace o poloostrově. Vlastně mluví celou cestu.

První zastávka je v městečku Puerto Pyrámides. Není tady nic k vidění. Velryby mají po sezóně. Přesto nás průvodce vede k zálivu. Co kdyby se nějaká zapomněla. No, to se nestalo. Je to ale nádherné místo. Voda má tmavě modrou barvu. Fotíme.

Další zastávkou je Punta Cantor. Smíme chodit jenom po vyznačeném chodníčku. V dálce vidíme válející se rypouše sloní. To je tak všechno. Ale pohled na oceán je krásný.
Před námi už je Caleta Valdes. A tady je konečně něco k vidění a hlavně k focení. Kolonie tučňáků magellanských. Jsou tak blízko, že bychom si na ně mohli sáhnout. Ve stráni si hloubí své nory. Od hlíny mají “fráčky“ celé zaprášené. Jsou srandovní. Pozoruji jednoho z mnoha, který se potřebuje dostat o “patro“ níž. Jsem zvědavá, jak to chce provést. Chvíli stojí, rozhlíží se a najednou hop a je dole. Seskok snožmo. Komické. Hodně fotíme a dokonce si s nimi povídáme. Na závěr jim zamáváme a jedeme dál.

Punta Norte. Je to severní mys na poloostrově. Nejlépe vybavený. Restaurace, kulturní toalety. Ale…. mimo vyhlídkový chodníček v dálce vidíme opět stádo válejících se rypoušů sloních. Říkáme si, nemůžete se válet tady pod námi? Pozorujeme je alespoň pomocí zabudovaného dalekohledu. Leží asi tak ve třech vrstvách na sobě. Chudák ten spodní.
Je tady spousta profesionálních fotografů s objektivy velikosti menších děl. Všichni je mají nasměrovány (z pohledu k oceánu) doprava. Proč asi?

Asi po hodině začne jakýsi rozruch. Náš průvodce utíká pro zbytek výpravy k autobusu. Koukáme a nic nevidíme.

Ale najednou jsou tady. Ovšem ne zprava, ale zleva. Takže otočit stativy a čekat. PŘIPLOUVAJÍ TŘI KOSATKY. Tady se jim říká Orka (oficiální název Orcinus Orca). Všichni přítomní vykřiknou radostí. Dočkali jsme se. Orky připluly lovit. Říká se jim “velryba zabiják“. Pohybují se ve vzorném útvaru. Takhle jim opravdu žádná potencionální potrava neuteče. Fotíme, točíme. Snad se nám to povedlo. Tenhle pohled byl krásným zakončením výletu do rezervace poloostrova Valdés.

Poslední den v Puerto Madryn máme ještě další zážitek. Pozorujeme dva tuleně, kteří dovádějí ve vodě u městského mola. Probíhá tady totiž akce vylovení potápěčského zvonu. Tuleni jsou zvědaví, co že se to v té jejich vodě děje. A musí vše sledovat. No a my zase sledujeme je. Občas se mihnou i malí tučňáci, ale jsou tak rychlí, že není šance je vyfotit.

Náš pobyt zde končí. Odjíždíme opět s autobusovou společností Don Otto, která má opět jednu hodinu zpoždění. Vzhledem k tomu, že máme před sebou 17 hodinovou cestu, takovouhle “maličkost“ vůbec neřešíme. Tak adiós, Puerto Madryn.

Milena Andrle