Posledním státem naší cesty po Jižní Americe je Uruguay.

Rozkládá se mezi Brazílii na severovýchodě a Argentinou na západě. Od té je oddělena pouze řekou Uruguay, o kterou se oba státy dělí. Hranice prochází středem řečiště. Podle této řeky má stát své jméno. Pochází z indiánského jazyka guaraní. Co přesně název znamená, se neví.

Uruguay je se svými 176 220 kilometry čtverečními více než dvakrát větší než Česká republika. Má ale pouze necelých 3,5 milionu obyvatel. Je tady spousta neobydlené krajiny. Hlavně ve střední části.

Přijíždíme sem autobusem z Buenos Aires a první zastávkou je město PAYSANDÚ. Leží na západě státu, podél řeky Uruguay.

Cesta je příjemná, ovšem má dost zásadní chybu. Na této trase jezdí pouze jeden autobus denně, který vyjíždí z Buenos Aires ve 23 hodin. To není ten problém. Tím je délka jízdy. Jedeme totiž jenom 5 hodin i s přerušením na hranicích. Do Paysandú přijíždíme už ve čtyři hodiny ráno. Dosti nešťastná doba na cestu do hotelu ve městě, kde jste nikdy nebyli. Takže se usazujeme na autobusovém nádraží, (mimochodem velice pěkném) a začíná čekání. Situaci komplikuje i to, že nemáme uruguayská pesos. Pepa je přesvědčený, že kávu v nádražním kiosku můžeme zaplatit argentinskými. Jsme vlastně na hranicích. Jde to zkusit, ale skutek utek. Prodavač je neoblomný. Káva nebude. Zatím. Při pozdějším prozkoumání nádraží objevuji bankomat, který nám vydává místní měnu. Dokonce bez přirážky. A Pepa jde pro kávu. Já hlídám batohy.



Konečně je 9 hodin a my vyrážíme do hotelu. Je naštěstí blízko nádraží. Jmenuje se Raffaello. Asi vypadáme dosti unaveně, protože na můj dotaz, jestli nemůžeme dostat kávu, nám paní recepční přinese celou snídani.

Po částečném vybalení věcí jdeme, jako vždycky, prozkoumat město. Shodujeme se na tom, že nám hodně připomíná městečka v Mexiku. Má zvláštní atmosféru. Nejsou tady žádné paneláky.

Potulujeme se kolem řeky. Je slunce, tak se natáhneme na břehu a strávíme dvě velmi příjemné hodinky. Místní přístav už má svoje dny slávy dávno zapomenuty. Akorát
tady zbyla kotva s nápisem.

Zajdeme i do místního muzea. Kdysi to byla škola, tak jsem sem hned nechala vyfotit u lavice se žákem a počítadlem. No jo, učitelku v sobě nezapřu. Pochodujeme dál a tady zaplesalo Pepovo srdce. Starý Jeep. Tak odtud rozhodně musí mít foto zase on.

Pivovar s krásným názvem Bimba Brüder nás rozesmál. Měli zavřeno, ale kolemjdoucí pán nám poradil, ať zazvoníme. Tak jo. Otevřel nám sám majitel. Vše nám ukázal a my si kupujeme černé a světlé pivo. Je dobré, ale silné.

Tak, to je z Paysandú vše a jedeme do města SALTO. Stejně jako Paysandú jej najdeme na břehu řeky Uruguay. Opět poklidné. Hotel do 10 minut od nádraží, které je zároveň nákupní zónou. Většina ulic končí na nějakém náměstí s nějakou sochou generála. Slunce zapadá do řeky, což vytváří romantické pozadí.

Největším tahákem města je ale blízkost (8 km) Termas y Dayman. Termální prameny, u kterých je vybudované rozlehlé koupaliště. Spousta bazénů s vířivkou, masážní sprchy, tobogán. Vše ale teplé až horké. Vzhledem k tomu, že je asi tak 30°C, to moc osvěžující není. Přesto zde spokojeně strávíme celý den. I se koupeme.

Po 3 dnech pokračujeme dál. Čeká nás centrální oblast Uruguaye.

V průvodcích se o této oblasti můžeme dočíst, že jsou zde rozsáhlé pastviny, na kterých gauchos objíždějí stáda krav na koních. No, pastviny… ano, stáda krav… ano, gauchos na koních… ani omylem. Jo, objíždějí, ale na motorkách.

Naším cílem je město TACUAREMBO.

Přijíždíme večer a do deště. Náš hotel je poměrně daleko od nádraží, takže taxi. Tady moc levné nejsou. Hotel je současně i muzeem Fordu. Jsme tady pouze jednu noc. Přesto město poznáváme. Druhý den jdeme totiž na nádraží pěšky. Cca 4 km. Dojdeme k jakémusi velkému talíři, asi má představovat sochu. No a já zjišťuji, že klíč od pokoje mám v kapse u vesty. Co teď. Do hotelu daleko, MHD tady nejezdí a nám zanedlouho jede autobus do dalšího města. Situaci zachraňuje Pepa. Oslovil dva místní mladíky, kteří jeli kolem na motorce. Za menší úplatek jsou ochotni dojet do hotelu a klíč vrátit. Snad to klapne. A my pokračujeme na autobus.

Dalším cílem je městečko SAN GREGORIO DE POLANCO.

Leží na řece Río Negro. Ta se zde rozlévá do velkých a velmi rozsáhlých zákrut, které vytvářejí ohromné jezero. Zrovna na 1. května je slunce, tak jdeme na výlet po pláži jezera. Den předtím hodně pršelo, takže voda je hnědá až rezavá. Hodně rybářů má nahozené udice. Procházíme blízkým lesem a k našemu údivu tady rostou borovice. Navíc mají dosti zvláštní kořeny. Je tady totiž hodně velká větrná eroze, která odnáší písek a kořeny všech stromů jsou odkryté do velké hloubky. Působí to až pohádkově.

Náš hotel San Gregorio je umělecké dílo. Celý pomalovaný. Nejen fasáda, ale i chodník před hotelem. Asi se tady kdysi konalo nějaké sympozium malby na fasády domů. Je jich pomalováno docela dost. Jinak se, v tomhle městečku, nic neděje. Ani lidí se tady vlastně příliš moc nevyskytují. Ke všemu další den, bohužel, prší a prší a prší.

Bude asi nejlepší, když pojedeme dál. Zkusíme atlantské pobřeží. Třeba tam bude lépe. Jdeme koupit jízdenku a 5. května ve tři hodiny ráno odjíždíme. Kam?? To se dozvíte v dalším článku. Tak vydržte.

Milena Andrle