Město Manaus leží uprostřed Amazonie. Nemyslete si ale, že je to nevzhledné, špinavé, neprosperující město. Naprostý opak je pravdou.

Já jsem z tohoto města úplně uchvácená. Má široké ulice, divadlo, hodně parků, obchodní domy - dokonce i Makro, výstavní čtvrti a pláž. Ale trochu od začátku.

MĚSTO

Název je podle původního indiánského kmene Manao. Bylo vybudováno portugalskými osadníky v roce 1669 jako obrana proti Španělům. V letech 1890 - 1920 byl Manaus centrem světového obchodu s přírodním kaučukem. Město ohromně zbohatlo. Dokonce se říká, že místní podnikatelé si doutníky zapalovali stodolarovkami. No, ono to pro turisty dobře zní.

Zřejmě už v tomto období, kdy do města přicházeli mezi portugalské obchodníky indiáni z pralesa, byli sem přiváženi otroci z Afriky, přijížděli přistěhovalci z různých států světa, se zformovala různorodost rasových typů. V současnosti je Manaus jedno z nejvíce kosmopolitních měst, které jsme ve světě navštívili. Žádná nevraživost, že ten bílý je něco lepšího než ten tmavý.

S objevením syntetického kaučuku a rozmachem plantáží kaučukovníku v jihovýchodní Asii město zchudlo. Ale… přeorientovalo se na dřevařský a petrochemický průmysl. V současnosti je finančním centrem severní Brazílie.

Manaus je také důležitým přístavem celé Amazonie. V době přílivu sem zajíždějí i velké námořní lodě. Pak sice musí zhruba dvanáct hodin čekat na další příliv, ale takový už ten život je. Někteří obyvatelé na lodích, byť jsou na suchu, i bydlí. V přístavu to žije a pořád se tam něco děje. V každou denní i noční dobu.

Dost oficialit a tady jsou naše zážitky. Tím absolutně bezkonkurenčním je návštěva TEATRO AMAZONAS. Tohle divadlo vzniklo právě v době kaučukového boomu. Je to naprostá bomba.

Divadlo začali budovat v roce 1896 a stavba trvala 15 let. Veškerý materiál byl dovezen z Evropy. Kopule divadla je zhotovena z 36 tisíc keramických dlaždic z Alsaska, vnitřní výzdoba z italského mramoru, nábytek ve stylu Ludvíka XIV. Skleněné lustry a lampy jsou vyrobeny v italském Muranu. Ke slavnostnímu otevření došlo 31. prosince1896. První opera zazněla ale až 7. ledna 1897. Ponchielliho La Gioconda.

Po roce 1920 bylo divadlo na sto let uzavřeno. Asi si dovedete představit, jak za tu dobu zchátralo. V horku, což tak nevadí, ve vlhku, což vadí hodně. Hlavně nástrojům, látkám, kostýmům. Poslední, podotýkám velice úspěšná, rekonstrukce proběhla v roce 2000. Obnovený provoz zahajoval koncertem světový tenorista Plácido Domingo. No, alespoň se to tady říká. Stejně tak se říká, že slavný Caruso zde, v dobách slávy divadla, zpíval několikrát do roka. On však velmi nerad daleko cestoval, takže se říká, že tady nikdy nezpíval. Tak si vyberte.

My jsme, v podstatě, kvůli tomuto divadlu do Manausu přijeli. Šli jsme na komentovanou prohlídku, ovšem v angličtině, takže tak 50 na 50 s porozuměním. Ale stejně to stálo za to. No, uznejte, kde se můžete podívat (sice za sklem) na originál baletní piškoty Michaila Baryšnikova. Nebo se na chvíli stát divadelní divou se soukromou šatnou v soukromém patře a se soukromým schodištěm na jeviště.

Ovšem největší zážitek na nás teprve čekal. Muzikálové představení, sice v portugalštině, ale s dost napovídajícím názvem, o čem to vlastně bude. URINHAL.

Asi není třeba překládat. V pátek, kdy se hrálo, byl nějaký svatý svátek. A toto představení bylo výjimečně zdarma. Fronta lidí omotala divadlo zvenku kolem dokola. Plynulé vstupování se zastavilo dvanáct lidí před námi. Ale uspěli jsme. A protože Pepa má na takovéhle věci “čuch“, seděli jsme nakonec v prezidentské lóži. Sice oba na jedné židli, ale na to se historie ptát nebude. Byli jsme tam.

Na jevišti se sešel naprosto kosmopolitní soubor. Bílí, tmavší, nejtmavší. Všichni hráli jako o život. Sice Weber to nebyl, ale už jenom ten pocit, že jsme u toho, je báječný. Je sice pravda, že o přestávce, po 1,5 hodině hraní, už jsme odešli. Na jevišti bylo vyřčeno vše důležité. Finanční obnos za použití městských záchodků se nezvyšuje. To byl totiž obsah muzikálu.

Na náměstí, kde je Teatro Amazonas, je vztyčený krásný vánoční strom. Spousta světýlek neustále mění barvu, u polystyrenových sněhuláků se místní zuřivě fotí. Po náměstí jezdí napojená a nasvícená kola, třeba i deset za sebou. Vypadají jako santovské sáně. Ohromná atmosféra.

Další den bylo hůř. Vypravili jsme se do jednoho ze zoo parků v Manausu. Zaujaly nás dvě věci. Ta první, že park je v džungli na území armády, která se o něj stará. Vojáci čistí klece, krmí zvířata a do toho dělají nástupy a běhají v rámci výcviku.

No a ta druhá nás dokonale zaskočila. Tropický liják. Jako když na sebe převrhnete hodně velký sud s vodou. Tentokráte nepomohly ani naše osvědčené pončové pláštěnky a my se museli utíkat schovat. Na lávku se stříškou uprostřed, ze které jsme pozorovali pumy a gepardy, kteří se také schovali před deštěm pod střechu. Naštěstí ne pod tu naši. Jo a my stáli a oni se povalovali. Sice na zemi, ale v suchu.

Tropický liják se vyznačuje dobrou vlastností. Jak rychle přijde, tak rychle odejde. Opustili jsme zoo park a šli na autobus.

Už se tak nějak zabydlujeme v pravidlech přesunů po městě. V prvé řadě sehnat funkční mapu. Někdy dobrý, ale občas na draka. Najít odkud, jaké číslo a kam jedou vhodné autobusy. To je doména Pepi. Já to sice všechno na netu najdu, ale on to musí převést do reálu. A hlavně se orientovat, kterým směrem se vydat. Já jdu pravidelně na úplně opačnou stranu.

Nastal poslední celý den v Manausu. Ten se nám náramně vydařil. Slunce svítilo, větřík pofukoval, takže nám ani nepřipadalo, že je 38 °C. Dojeli jsme do Ponte Negra, kde je dlouhá pláž kolem řeky Río Negro. Řeka je tady krásně čistá a hlavně “jako kafe“. Vy, co mě znáte, se teď asi budete divit. Já se koupala. Vy ostatní si asi řeknete, ta je nějaká divná. Co je na tom, že se koupala. No jo, jenomže já jsem známá tím, že se nekoupu ani v Indii. Já nemám vlastně ráda slanou vodu. Ale tahle byla sladká. Pepa se v podstatě nekoupal. On se do té vody naložil. Je totiž neděle a máme dost času.

Další den zase o dům dál. Zabalit, opět úsporně, protože přelétáme do Salvadoru (ne státu, ale města na pobřeží Brazílie u Atlantského oceánu).

Ale o tom zase až příště.

Milena & Pepa Andrle