Další naše putování vedlo do města Salvador - BA. Takhle ho označují místní. Leží na pobřeží Atlantského oceánu. První dvě města, která jsme navštívili, Belém a Manaus, se nachází v tropickém pásu s velmi vysokou vlhkostí, zatímco Salvador sice v tropickém pásu, ale s prvky subtropického. To pro nás je příznivé. Není tady ta hrozivá vlhkost. Ono totiž není nic příjemného, když vyjdete ze sprchy a než se utřete, tak jste opět zpocení.

Do Salvadoru jsme z Manausu letěli. Není jiná možnost. Buď opět lodí do Belému, ale to stačilo, nebo letět. Tak jo. Našla jsem letenky, ovšem z přestupem v Rio de Janeiro. A to se později stalo nepředpokládaným zádrhelem.

Z Manausu v pohodě. Zanedbatelné zpoždění, pouhých 15 minut. Což se v Riu ukázalo býti problém. Cestu z letadla do domácího sektoru letiště jsme zvládli. Do dalšího odletu nám zbývalo 45 minut. To je dost málo. Vyšli jsme z chodby od letadla do letištní haly a teď to vypuklo.

Já si ještě v letadle zkontrolovala číslo letu do Salvadoru, kdyby náhodou letěly dva spoje. Asi už vám je jasné, co následovalo. Mrkla jsem na tabuli odletů, vidím Salvador 18:25 od brány A20. A vyrazili jsme. Letiště v Riu se vyznačuje velikostí a rozlehlostí. My byli v sektoru B a do A je to asi tak 20 minut chůze. Pro nás úprk. Jenomže, běhejte s jedním batohem na zádech a druhým na kolečkách za sebou. Ale dali jsme to. Doslova jsme se připotáceli k příslušné bráně A20, předložili letenku a pas a nic. Paní nám sdělila, že to je společnost Tap Portugal a my letíme s Gol Linhas. Od brány B40.

Což bylo asi tak dvě brány od místa, kde jsme vstoupili do letištní haly. Takže zpátky. Opět běh, ale už nadoraz. Naštěstí se čekalo na přílet letadla ze Salvadoru, což nás zachránilo. Od Pepových, naprosto oprávněných, výtek mě ale nezachránilo nic. Hrůza hrůz.

Jsme v Salvadoru.

Město bylo založeno v roce 1549 a stalo se hlavním městem portugalské kolonie. Až do roku 1763, kdy tuto funkci převzalo Rio de Janeiro. Je důležitým přístavem a centrem obchodu. Střetávají se zde vlivy indiánské, evropské a africké. Čtvrť Pelourinho, která je centrem africké kultury, byla v roce 1985 zapsána do UNESCA.

Většina obyvatel je tmavá. Ne tím, že jsou opálení, ale tím, že mají černošské předky. Obzvláště ve “své“ čtvrti Pelourinho. Tady ženy dodržují i typické oblečení. Samozřejmě jenom pro turisty. Jinak chodí oblékané velmi uvolněně. Někdy mám z toho dojem, že si zapomněly vzít triko a jsou jenom v podprsence. K tomu si představte ty kypré tvary a je vám jasné, že si fakticky s oblékáním starosti nedělám.

O většině měst se dá říci, že mají dvě různé tváře. U Salvadoru bych toto rčení nazvala jinak. Že se zde potkávají dvě naprosto rozdílná století. Základní, historická část města s malebnými uličkami, náměstíčky, parčíky. Ústředním bodem je právě, již zmiňovaná, čtvrť Pelourinho. Ta nejen, že je pod Unescem, ale je i, ve všech průvodcích, popsána jako nejnebezpečnější oblast města. Je pravda, že obyvatelé této části asi moc nepracují, protože jich jsou neustále plné, ba přímo přeplněné ulice. Hlídané ozbrojenými policisty.

Druhá část města je něco neskutečného. Jako z filmů o životě na jiných planetách. Stavby, nadjezdy, podjezdy, objezdy. No, těch více než tři miliony lidí nakonec někde bydlet musí.

My jsme jeden celý den strávili v různých městských autobusech, než jsme se dopravili na Terminál Rodoviário Salvador. To je hlavní meziměstské autobusové nádraží. A je umístěno právě v té části jiného století.

Salvador - BA leží na pobřeží Atlantského oceánu. Kolem něj jsou dlouhé promenády a spousta pláží. Ovšem moc lidí se nekoupe. Studená voda, velké vlny, velký příliv. My jsme také vyrazili na pláž. Já už jsem se prezentovala tím, že slanou vodu nemusím. Pepa se radostně vrhl, no spíše opatrně vkročil do oceánu, zařval a okamžitě vyběhl ven. Já se lekla, že ho něco kouslo. Ale ne, jenom studená voda. Byl namlsaný z Manausu od “kafíčkově“ teplé řeky Río Negro. Od toho okamžiku se koupeme v bazénku na střešní terase našeho hotelu. Má tak deset na pět metrů.

Co mě tady hodně moc zaujalo, je cvičební aktivita lidí. Náš hotel stojí u zmiňované promenády kolem oceánu. A po celý den po ní stále někdo běhá nebo v pruhu pro cyklisty jezdí na kole. A to v tom vedru. Běžně se teplota pohybuje kolem 33 °C. Ale není tak vlhko, takže to docela jde.

My máme vedle hotelu venkovní posilovnu. Něco podobného jako doma na Špejcharu. Já těm nářadím říkám cvičítka. Navečer je tady docela plno. No, my se díváme ze střešní terasy. Sice Pepa dostal, po úprku na letišti, nápad, že budeme chodit trénovat střídavě běh s chůzí, ale šlo to do ztracena. Naštěstí.

Z Brazílie máme, zatím, dva takové poznatky. Oba se týkají jídla. Ten první je o zmrzlině. Vy přijdete do zmrzlinárny, tam si vezmete přiměřeně velký kelímek, kleště na zmrzlinu a sami si chodíte a nandaváte, kolik si troufnete sníst. Dodávám, že se jedná zhruba o 15 - 20 druhů zmrzliny. Poté si dodáte různé polevy dle vaší chuti. No a konečná fáze je, že vám toto všechno zváží a sdělí cenu.

Druhý je o hlavním jídle. Jsou tady samoobslužné jídelny, ve kterých to v podstatě probíhá stejně jako u zmrzliny. Nandáte si, odnesete zvážit, zaplatíte a sníte. Obě tyto varianty jsme hojně využívali.

Když jsme se rozhodovali, jaké úkazy na naší cestě chceme vidět, rozhodně mezi ně byl zařazen Elevador Lacerda. Já jsem se s touto stavbou setkala v časopise Koktejl a dost mě zaujala. Nachází se právě v Salvadoru. Je to vlastně výtah, který spojuje horní a dolní část města. Mezi nimi je 80 výškových metrů rozdíl. Je to rychlé, levné (0,15R$) a hojně využívané. Kousek od Lacerdy je osobní přístav, ze kterého pojedeme na Ilha de Itaparica, kde strávíme Vánoce a Nový rok. Ale o tom, jak probíhají v tropech, zase příště.

Milena & Pepa Andrle