Jakub spolu se svým kamarádem Patrikem Rešlem, též osmnáctiletým studentem tentokrát ale Střední umělecko-průmyslové školy v Žižkově, podnikli vloni v létě cestu do ciziny. Cílem bylo Holandsko.

„Holandsko nás oba lákalo, většina lidí totiž navštěvuje spíše jih, a tak jsme chtěli poznat, jaké to je na severu. Lákala nás kultura, oceán, vesničky,“ říká Jakub. S tímto nápadem přišli již v prvním ročníku střední školy, když se rozhodli, že by chtěli cestovat. Podle nich toho má člověk zažít co nejvíce, a to dokud je mladý a na volné noze. V té době to ale ještě kvůli finanční situaci nešlo. Nakonec desetidenní výlet podnikli o rok déle, kdy je celkově vyšel na pět tisíc korun i s jídlem a dalšími útratami.

Již před cestou se kluci těšili a radost je zcela zachvátila, nic jiného neřešili. „Tomu všemu předcházelo týdenní plánování včetně nákupů mapy měst, a samozřejmě oznámení naší cesty doma rodičům. Sice se naši o nás báli, ale proti cestě nic nenamítali,“ vysvětluje Jakub.

„Do Holandska jsme cestovali stopem, letenka byla levná, ale bohužel jsme si ji nestihli zamluvit a vlak byl zase enormně drahý,“ popisuje situaci. „Den před naší výpravou jsme si nakoupili jídlo, protože jsme počítali s tím, že tam bude všechno hodně dražší než v Česku. Ale překvapilo nás, že ceny byly stejné,“ říká.

Hned další den ráno je rodiče odvezli do Veselí nad Lužnicí, kde vše začalo. Vyndali cedule s nápisem Plzeň a čekali, koho stopnou. „Asi po hodině nám zastavil takový starší řidič a vzal nás do Prahy. Z Prahy do Plzně nám pak pomohlo dopravit se více řidičů,“ popisuje.

„Pak už přechod s Německem. Vzpomínám si, že před Rozvadovem nás zastavili policisté, že stojíme a stopujeme na dálnici,“ dodává. Pak následovala cesta Německem, kudy je svezl německý občan, se kterým prý kluci nepromluvili ani slovo.

„Už ve tři hodiny ráno jsme byli kousek od Holandska. S Patrikem jsme spali kousek za dálnicí ve stanu. Ráno nás svezla holandská rodinka na parkoviště do Holandska, kde jsme narazili na řidiče náklaďáku z Čech. Ten nás dovezl až do Bruselu, pak jsme se vydali do centra, které je tak nádherně historické a zároveň moderní,“ hodnotí. Poté se spolu s Patrikem dopravili k Atomiu, zhlédli celý Brusel a spatřili rovněž Malou Evropu, představující nejvýznamnější budovy Evropy. Dále cesta pokračovala vlakem do Antverp, kde klukům nikdo nezastavil, a proto přespali za krutého deště ve stanu. „Ve městě Rotterdam jsme pak objevili první coffee shop, krásné domy ve tvaru krychle a spoustu dalšího, to se nedá ani popisovat,“ tvrdí Jakub.

„Odtud jsme pak pokračovali do Amsterdamu opět vlakem, protože už jsme byli líní jít stopovat. V kempu Zeeburg jsme zůstali asi pět nocí,“ pokračoval. První den prozkoumali Amsterdam, navštívili muzeum, zajímali se o kulturu, tedy především Patrik. „Také jsme navštívili menší vesničky, různá historická města a pozorovali jsme oceán. Když jsme stáli v oceánu, byli jsme překvapeni přílivem, který byl tak rychlý, že než jsme se nadáli, tak nám plaval batoh,“ usmívá se Jakub.

Poslední den kluci nakoupili ještě dárečky a překvapivě se setkali se skupinkou českého házenkářského týmu.

„Když bych měl náš výlet shrnout, celé to bylo nepopsatelně úžasné. Procvičili jsme si angličtinu, viděli spoustu zajímavého. Úchvatných měst bylo také moc, já si vybavuji třeba město Alkmaar, odkud jsme došli k oceánu, dále pak město Hoorn, město Naarden, což je městem obehnaným hradbami ze 17. století. Také tam samozřejmě byly větrné mlýny, které jsou pro Holandsko typické. Zvláštní byla také ulice Red light discrict v Amsterodamu, kde jsou po celý den, ale hlavně v noci dámy ve výlohách a čekají, až si pro ně někdo přijde. V Red light discrict se nesmí fotit ani natáčet,“ popsal Jakub. „Určitě by se mi zde líbilo bydlet, rozhodně více než v Praze. Plusem jsou i větší prostory pro cyklisty,“ hodnotí.

Cesta domů utekla klukům poměrně rychle. A Jakub vám všem, kteří se chcete na podobnou cestu vydat, radí, že stačí pouze chuť a odhodlání a mít někoho s sebou. I kluci se chystají na další výpravu, tentokrát do Francie a Itálie a ve větším počtu lidí.

Lucie Schmiedová