Letos se koná 17. ročník Jindřichohradecké činohry. Po kolikáté zde účinkujete a jak vzpomínáte na své začátky?

Neúčastnila jsem se pouze prvního ročníku, takže si už 16 let přeji, aby první červencový týden trval aspoň o měsíc déle. Od počátku jsem byla okouzlena nejen celým Jindřichovým Hradcem, ale hlavně velkým srdcem principála Vašíka Staňka. Je třeba zmínit i nasazení mých hereckých kolegů, kteří své první volno investují opět do divadla. Bylo to sice již v minulém tisíciletí, ale zážitek to byl natolik intenzivní, že se vracím jak bumerang a tím pádem mohu vidět, jak Jablonský košatí novými velice šikovnými přírůstky.

Hrajete v prostředí zámku, jak na vás tamější atmosféra působí?

Jindřichův Hradec a zámek vnímám kompaktně jako místo, se kterým stojí za to žít.

Pro tento rok jste zvolili komedii Lakomec, co byste o ní řekla?

Je to osvěžující komedie, ve které můžete najít velice aktuální motivy i pro dnešní dny. Když projdeme kteroukoli knihovnou, s jakkoli starými knižními exempláři, dočteme se, že lidé a jejich radosti, starosti, vášně, neduhy či poklesky, jsou stále stejné, jen se mění rekvizity doby.

Jakou jste získala v Lakomci roli a jak se s ní ztotožňujete?

O ztotožnění mluvit nemůžu, ale v jedné myšlence bychom se potkaly. Zní: Když můžu, tak pomůžu. Raději bych se zmínila o tom, že uvést Moliéra na zámeckém nádvoří bylo dávné přání jednoho ze členů Divadelní společnosti Jablonský, Karla Oupora, který tu s námi letos bohužel nemůže být. Proto ho aspoň touto cestou zdravíme.

Jak náročné je skloubit účinkování v Jindřichohradecké činohře spolu s vaším působením v Divadle na Vinohradech?

Nedá se to paušalizovat, každý rok přináší něco nového. Jednou tu mohu být celý týden a obejít všechna svá oblíbená místa, jindy mohu dojíždět jen na zkoušky. To, co je konstantní, je drobnohled, který je naší profesi věnován. Ale vzhledem k tomu, že všichni pracujeme hlavně srdcem, je duševní investice a energetické nasazení stále stejně stoprocentní, ať přijíždíme odkudkoli. Cítím, že je třeba poděkovat i zdejšímu rodákovi Toníčkovi Kaškovi za tento letní bohulibý počin a Pepíčkovi Nechutnému za neutuchající invenci a trpělivost.

A poslední otázka, prozradíte čtenářům Deníku, jak se chystáte trávit léto?

Na léto mám jediný plán. Nic neplánovat!

Lucie Schmiedová