Je tedy potřeba se po takové lopotě umýt, dát si do pořádku tělo a třeba ho i ozdobit nějakým tím šperkem. Vydejme se proto na cestu za prvními řemeslníky této řady, kteří si říkali mydláři a svícníci.
Jelikož jsme si v minulých vyprávěních užili svatých přímluvců už dostatečně, začneme naše vyprávění tentokrát trochu jinak. A to pověstí. Je sice pravdou, že se její děj neodehrává v našem městě, ale myslím, že jí to na půvabu nijak neubírá.
Jak známo, cech mydlářský si určil do svého znamení lva.
V jedné vesnici, nedaleko královského města Písku, si jistý mydlář pověsil takového lva nad svůj krám a do tlap mu vložil libru (půl kilogramu) svíček. Jenže milého lva asi služba omrzela a jednoho dne se ze železné tyče utrhl. Několik dní běhal po krajině a děsil počestný lid.
Když vše pominulo (pověst neupřesňuje, jakým způsobem), dohodli se písečtí mydláři a svíčkaři, že při nejbližší příležitosti všechny lvy prodají, aby se nic podobného už nemohlo opakovat. Jak řekli, tak učinili a přijali do znaku raději mírumilovnější kočku. A tak se stalo, že v celé České zemi měl mydlářský cech ve znaku lva, jen ti písečtí kočku.
Z jaké doby tato pověst pochází už se asi nedozvíme, jistě ale nebude starší, než vznik samotného cechu svícníků (svíčkařů). Zmínka o něm je z Francie roku 1061. K nám přišlo toto řemeslo s „malým" zpožděním.
V Praze se mohli do tohoto cechu hlásit až o čtyři staletí později, roku 1457. A na vesnicích o nich zprávy veškeré žádné. Jistě to bylo způsobeno tím, že mýdlo si hospodyně vařily podomácku a svíčky vyráběli a prodávali řezníci. Aby rozvoji cechu mydlářského nic z tohoto nepřekáželo, zamíchali se občas do konfliktů mezi nimi a cechem řeznickým, který jim lezl do zelí, páni radní. Jak se kupříkladu stalo léta páně 1516 v Litoměřicích. Tam skomírajícímu mydlářskému cechu pomohli chytrým nařízením. Pokud chtějí řezníci prodávat mýdlo a svíčky, musejí je nejprve u mydlářů nakoupit.
Mydlářství nebylo jen výsadou mužů
Výroba mýdla nebyla nikterak jednoduchá ani příjemná. Jen ve zkratce – do hromady popela se nalila voda a přidalo vápno. Tím vznikl louh, který se nalil do kádě s lojem. Několik hodin se vše vařilo a postupně se přisypávala sůl. Z tohoto procesu vyšla želatinová hmota, která se lila do forem a po vychladnutí krájela strunou. Dle všeho dílo vyloženě nevonné a velice zdlouhavé. Až je s podivem, že se tolik řemeslníků o tuto práci tak usilovně dralo.
V Jindřichově Hradci se evidentně mydlářům dařilo. Zatímco v Praze jsou roku 1527 na celém městě pouze dva, u nás na konci století šestnáctého pracují tři jen na zámku. O tom, že nebyla tato činnost (jako většina předešlých) výsadou pouze mužů, svědčí fakt, že na zámek dodávaly (krom mydláře Haydara) i dvě ženy – vdova zvaná Káče a lokajova žena Alína. Poslední jmenované se vedlo zřejmě nejlépe, protože její manžel, zámecký lokaj Dytrych, nechal služby a připojil své síly k ženiným.
Výdělek dobrý, jen jedna nesnáz mu život ztrpčovala. Objednávky vyřizovala hofmistryně paní Kateřiny, švábka Juliána Mecerodová, která česky neuměla ani slovo. Proto po Dytrychovi vyžadovala účty jen v němčině. Chudák Dytrych němčinu neovládal a tak posílal takové hrůzy, že šla Juliáně hlava kolem.
Protestovat se zřejmě asi neodvážila, protože Dytrychovi byli nejspolehlivější a nejlepší dodavatelé svíček a mýdel. Krom obyčejného mýdla vyráběli i vonné mýdlo benátské do lázně. Do toho se přidával pro příjemnější vůni olivový olej.
Z kvalitního benátského mýdla se začala vyrábět zubní pasta. Nabízím recept podle pana Kneippa: 30 gramů benátského mýdla pokrájíš na drobné kousky, v horké vodě změkčíš na těsto a smísíš s 30 gramy prášku z ústřičných skořápek, 15 gramy prášku z fialkového kořene a 15 gramy prášku katechuového (akácie katechová). Dáš do malé skleněné nebo porcelánové nádobky, přidáš několik kapek růžového oleje. Přejedeš několikráte mokrým kartáčkem tuto pastu a pak už jen cídíš.
Ale zpět ze století devatenáctého k našim svíčkařům doby pánů z Hradce. V mýdlech si, pravda, vybírat příliš nemohli, ale ve svíčkách byla možnost volby daleko větší. Z fraucimoru chodily objednávky na točenice, kterými si společnice paní Kateřiny z Montfortu svítily v kostele, ve světnicích hořely nochtlichty a španělské windlichty (neboli fakule). Když šel sluha pánovi naproti do lesa, bral si dlouhé windlichty na hůlkách. Podobné se rozsvěcely i při pohřebních průvodech.
Samostatných artikulí se mydláři a svícníci dočkali až za panování dalšího jindřichohradeckého rodu, pánů Slavatů. Roku 1629 je potvrdila žena Viléma Slavaty, paní Lucie Otýlie. Obnoveny a doplněny byly o třicet let později, kdy Slavata zakázal cizím prodávat mýdlo před jarmarkem, v neděli a o dnech trhových. Zato naši mydláři měli své pole působnosti po celém panství. Aby tohoto privilegia náležitě využili, chodili spolu se svícníky po poutích, kde své výrobky vystavovali. Kolikrát se jednalo i o malá umělecká dílka.
Za nedostatek mýdla padaly pokuty
Zvláště žádané byly voskové krucifixy a v té době tolik oblíbené agnusky (název vznikl ze slovního spojení agnus Dei – beránek Boží). Byly to různé medailonky s biblickými výjevy. Za tyto výsady si pan Slavata vymínil, že cech mydlářský musí mít vždy dostatečné množství mýdla i svící. Pokud by tomu tak nebylo, musí zaplatit na zámek deset kop grošů míšeňských pokuty.
Tato podmínka se Slavatovi celkem vyplatila, protože podle zámeckých účtů platil cech určenou pokutu několikrát. Suroviny na výrobu mýdel a svící získávali páni mistři od hradeckých řezníků, kteří měli přísný zákaz prodávat cizím. Vosk na „lepší" svíce dodával perníkář a voštinář Václav Třebický. Ten kupoval voštiny (zbytky pláství a ostatního voskového odpadu) od včelařů a upravené prodával.
Začátkem století osmnáctého, roku 1716, mydláři rozhodli o rozdělení obou cechů. Ne, že by jim tolik vadilo být s voskaři ve spojení, stejně byli vždy o trochu výš. Kámen úrazu byl někde jinde. I přes své důležitější postavení byl prvním starším cechu zvolen svíčkař. A to nemohli přes svá hrdá srdce přenést.
Jenže svíčkař Tobiáš Griesrmüller, první starší, byl muž prozíravý a aby spojení s mydláři udržel, opatřil si od pražského magistrátu list, který rozhodně rozdělení zapovídal. Stálo v něm, že dosud se v žádném městě nestalo, že by mydláři od svícníků byli odděleni. Až se tak někde stane, má Tobiáš matku pokladnici mydlářům vydat. Dřív ne.
Ale aby mydláři nevyšli až tak na prázdno, má se do čela cechu zatím postavit mydlářský starší, dokud nebude zvoleno nové vedení. Oba tábory byly jakžtakž spokojeny.
Přibližně ve stejnou dobu se do cechu hlásil zajímavý člověk. Původním povoláním zeměměřič Václav Bernard Čapek. Ale o něm si povíme až příště, kdy bude naše povídání o mydlářích a svíčkařích pokračovat.
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce
Z. Winter, Kulturní obraz měst českých
Ludvík Hora, Za Kneippem
Z. Winter – Zlatá doba měst českých

Marcela Handlová