Jak říká snacha Emilie Strachotová: „Když si nepamatujeme, co kdy bylo, zeptáme se maminky." Proto jsme se zeptali.

Za pár dnů jsou Vánoce. Jak vzpomínáte na ty vašeho dětství?

No, byly hezčí než dnes: od svatého Martina až po Hromnice bylo sněhu po kolena. Bylo nás pět sourozenců a na Vánoce jsme se moc těšili. Tatínek zašel do našeho lesa, usekl pěkný smrček, schoval ho a večer tajně nazdobil. Papírové řetězy jako ozdoby na stromek jsme tvořili v ručních pracích ve škole a balili jsme bonbony do staniolu. Maminka připravovala večeři tradiční houbovou polévku, krupičnou kaši, aby se nás držely peníze, štrúdl, čaj a jako pochoutku vanilkové rohlíčky a linecké cukroví. U stolu nás musel sedět sudý počet a když nebyl, prostřelo se pro strýčka Příhodu. Na talířek se dal oplatek s medem, abychom byli pilní jako včeličky. Potom přišla modlitba Požehnej nám Pane tyto dary, které z tvé štědrosti budeme požívati. Kdo se celý den postil, měl uvidět na stěně zlaté prasátko, ale to se žádnému nepovedlo. Po večeři zazvonil zvonek, ve světnici stál rozzářený vánoční stromek a pod ním ležely dárky jen samé potřebné věci. Moje první panenka byla vyřezaná z polínka dřeva.

Peníze jako dárek se tenkrát dávaly?

Ne, nedávaly, ani když chodil Mikuláš s čertem a andělem dostávali jsme jen ovoce a cukroví. Dnes se všechno točí kolem ekonomiky, tehdy tolik peněz nebylo, muselo se počítat s každou korunou.

Dodržovali jste vánoční zvyky?

Po Ježíškovi se tradičně v lavoru lilo olovo, krájela se jablka, venku se házelo pantoflem a ke stromům se pokládaly zbytky od večeře, aby daly hojně ovoce. Také na kočku a psa se nesmělo zapomenout. I dobytku se přilepšilo, aby krávy hojně dojily. Děvečky dostávaly na Vánoce koláč jako výslužku, čeledíni makovník a mohli si vyhodit z kopýtka, protože „na Štěpána není pána".

Co to znamená?

Přece že každý muž si mohl dělat, co chtěl, a žena mu nesměla bránit v ničem. Tatínek na Štěpána chodil do hospody na karty, na posezení. A taky se měnila služba, takže kdo si našel lepší místo, odcházel jinam.

V únoru oslavíte stovku. Těšíte se?

Radši na to ani nemyslím, hlavně abych byla nějak pohromadě, zdravá. Všechno k tomu připravují mladí, sejde se nás hodně, protože mám druhého syna ve Vizovicích, čtyři vnoučata a sedm pravnoučat.

To je velká rodina. Odkud pocházíte?

Z pekařské rodiny ze Slavičína, to je 15 km od Luhačovic. Jezdíme tam každý rok dvakrát, ale mí spolužáci už nežijí, z toho je mi smutno. Letos jsem tam byla vnučce na svatbě. Vyučila jsem se prodavačkou, doma jsme měli pekařství, ale já pracovala v uzeninách. Když manžel těžce onemocněl, tak nás mladí vzali sem do Budějovic. Po půl roce ale v 64 letech zemřel. Pak se narodila vnučka, upnula jsem se na ni a pomohla ji vychovat, když mladí chodili do práce. Oni mi teď všechno vracejí.

Vaši kondici a myšlení vám mohou závidět o polovinu mladší. Co pro to děláte?

Chodím každý den na půl hodinky na procházku a máme tady jednou týdně tělocvik. Taky každé ráno cvičím, jinak bych nevstala, mám artrózu v nohách. Hodně čtu, ale s očima je to už horší, takže spíš noviny, sleduji zprávy, politiku některým politikům fandím, na jiné jsem naštvaná. A v domově jsem velmi spokojená, je tu družná společnost a je o nás dobře postaráno.

Baví vás dělat to, co dříve?

Ráda jsem vařila, tak se snažím v sobotu a v neděli přichystat si něco po moravsku, co mám ráda, třeba pohanku, čočku na kyselo, fazolovou polévku, takové obyčejné věci, které se tady málo vaří. Mám taky ráda maso, třeba kuřecí stehno. Nakupuje mi rodina, syn chodí každý den, bydlí kousek. Dříve jsem hodně háčkovala, šila, vyšívala, pletla a pro celou rodinu štupovala ponožky. Často jsme s manželem chodili do divadla. Oba jsme pocházeli ze stejné vesnice, kde bylo ochotnické divadlo. Muž pro něj vyráběl divadelní dekorace. Dříve jsme žili soudružněji, bavili jsme se jeden s druhým.