Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Na vlastní kůži: Vítejte ve vyhlazovacím táboře

Mauthausen/FOTO/ - Tisíce Evropanů se v neděli sešly ve vyhlazovacím koncentračním táboře Mauthausen, aby si na pietním aktu připomněly, že historie by se už nikdy neměla opakovat. Byla mezi nimi i výprava z Jindřichova Hradce.

13.5.2010
SDÍLEJ:

Pietní akt u centrálního památníku uprostřed koncentračního tábora Mauthausen.Foto: Deník/Jana Hýbková

Po apelplacu pochodují tisíce nohou. Mezi dřevěnými baráky je dusno k prasknutí a slunce pálí. Z jejich druhé strany u vysoké šedivé zdi s ostnatými dráty a bachařskými věžemi se trousí skupinky lidí. S posvátnou hrůzou se blíží ke kamenné budově se zamřížovanými okny. V jejích útrobách se nacházejí vězeňské cely, mučírny, plynové komory a krematorium. Místa, odkud není návratu . . .

Pamětník vypráví

Píše se 9. květen roku 2010. Ponuré sklepení s nízkými stropy a hrubými zdmi. „Kde je ta plynová komora?“ špitne ve stísněném prostoru mužský hlas. „Zrovna v ní stojíme, ale pojďme dál,“ odpovídá zpěvnou slovenštinou drobný stařík a ukazuje na ceduli na zdi s nápisem Gaskammer.

Brzy stojím vedle něho a už předem vím, že moje otázka, zda v tomhle koncentráku byl vězněn, je nadbytečná. „Ano. A v té plynové komoře už jsem tenkrát také stál. Ale potřebovali tlumočníka, tak mě na poslední chvíli vyvolali. To mě zachránilo. Ten den tam nezemřelo 80 lidí, ale jen 79…,“ odpoví šestaosmdesátiletý Oto Wagner. Ukazuje, kde byl sklad mrtvol, kde seděl velitel SS, který popravy řídil. Malá místnůstka prý bývala vyšetřovnou před popravou, kde se na vězních páchaly i různé pokusy.

V obrovské plynové peci hoří oheň – naštěstí jsou to dnes jen plameny svíček. Další pec už na původním místě nestojí, protože byla přemístěna do Terezína. „Můj strýček tady byl popraven 2. května roku 1945. Byl jeden z posledních, protože 5. května byl tábor Američany osvobozen,“ říká smutně žena z banskobystrické skupiny, když opět vystupujeme na denní světlo.

 „Dneska to byl poslední den, kdy bylo možné krematorium vidět. Chtějí to tady z bezpečnostních důvodů zavřít,“ říká Oto Wagner, který se sem každý poválečný rok vrací jako průvodce, aby lidem podával svá svědectví. Jeho konstatování vyvolá ve skupince nevoli. „To je škoda, měli by to spíš opravit. Hlavně mladí by tohle měli na vlastní oči vidět!“ zlobí se starší žena, ostatní přikyvují.

Terezín, Osvětim, Buchenwald, Mauthausen, Sachsenhausen, Bergen – Belsen, Auschwitz . . . Kolikrát člověk slyšel názvy těchto koncentračních táborů, o kolika z nich naopak nemá dodnes potuchy. Ačkoliv zapadá dnešní reportáž do seriálu Na vlastní kůži, jsem ráda, že poněkud jinak. Patřím ke generaci, která zatím nemusela prožít doslova na vlastní kůži žádné válečné hrůzy. I tak bych tuhle reportáž nazvala spíš „Na husí kůži . . .“ Pojďte ale se mnou 65 let po válce za zdi vyhlazovacího tábora v Mauthausenu a vyposlechněte si příběhy lidí, kteří tady prožili muka či ztratili blízkého člověka. Oni totiž nikdy nezapomenou. – Prostě nemohou.

„Dnes už žádné pocity nemám, je to pětašedesát let . . . Nejhorší byly ty roky po válce,“ říká pamětník. Do Mauthausenu se dostal jako devatenáctiletý mladík, protože byl za Slovenského národního povstání raněn a padl poté do zajetí. „Měl jsem ale štěstí, protože mě našli rakouští esesáci a eskortovali do Mauthausenu. Němci by mě byli na místě zastřelili,“ vzpomíná na chvíle svého zatčení, kdy mu pomohla dokonalá znalost němčiny s rakouským dialektem. Vyrůstal v Bratislavě, odkud měl blízko nejen do Vídně, ale také k maďarštině, dobře uměl i ruštinu. Důvody, pro které byl předválečný mistr republiky v plavání v lágru užitečný. Strávil tady pět a půl měsíce, a jak sám říká, bylo toho víc než dost.

„Tady nebyl vězeň nic víc než číslo. Kdykoliv mohl být zastřelen, třeba jen proto, aby si esesák vyzkoušel právě vyčištěnou zbraň. Když nebyla práce, tak lidi nahnali na apelplac a nechali je tam třeba patnáct hodin stát v mrazu. Když je pak hnali zpět do baráků, celá třetina to nepřežila,“ připomíná známá zvěrstva, která se za zdmi pevnosti, kam putovali ti, jejichž „návrat byl nežádoucí“, děla.

Sedm deka chleba, pět gramů margarínu,
litr polévky z bramborových slupek . . .
a potom 186 schodů s balvany na zádech!
Vítejte ve vyhlazovacím táboře Mauthausen

Lágr Mauthausen je proslulý svým kamenolomem, odkud vězni téměř třicítky národností nosili po sto osmdesáti šesti výškově nesourodých schodech nahoru na zádech těžké balvany. Kdo upadl, byl zastřelen. Kdo upadl, způsobil dominový efekt . . .

Nadměrnou dřinu při denní stravě šesti až sedmi deka chleba, pěti gramech margarínu a litru polévky, která byla vývarem z bramborových slupek, nešlo podle svědectví Oto Wagnera přežít dlouho. Jen pro představu, čtvrtka běžné veky našeho chleba váží kolem 30 deka. Takže ještě rozdělit zhruba na pětinu. Kostku másla pak na 50 dílů. Ani dětská svačina.

S Oto Wagnerem se loučím a děkuji za poutavé vyprávění. „Počkajte, vy nieste z našej skupiny?“ diví se a já mu vysvětluji, že jsem se ze zvědavosti prostě vetřela. Inu, čeština má ke slovenštině blízko, a tak nejspíš vůbec nepostřehl jazykový rozdíl. Pokládá mi s úsměvem ruku na rameno a přeje mi hodně štěstí. Vím, že z jeho strany to není jenom obvyklá slušnost na rozloučenou, ale že zná naprosto přesně váhu svých slov.

Vzpomínky žijí

Do rakouského Mauthausenu, kde se každoročně ke Dni vítězství koná mezinárodní pietní akt, míří tentokrát u příležitosti 65. výročí konce 2. světové války z jihu Čech dva autobusy. Jeden z Jindřichohradecka, druhý z Českobudějovicka a Strakonicka. Je pochopitelné, že zájezdy organizují komunisté, i když se mohl zúčastnit kdokoliv.

„Můj otec tam někde byl nuceně nasazený, nebyl ale v lágru. Rád bych to tam našel, mají tam být koleje, po kterých cosi vozili,“ říká mi cestou tam důchodce Pavel z Kardašovy Řečice. Jeho pátrání je ale nakonec bezvýsledné. V Mauthausenu žádné koleje nejsou, jenom kamenolom a schody. Třeba příště.

Dvě obrovská parkoviště před šedivou pevností jsou naplněná desítkami autobusů a směrem k ní proudí davy lidí z různých míst Evropy, ale i odjinud. Ve vzduchu vlají státní vlajky, prapory měst a regionů. Je tady spousta mladých lidí, nejvíc ale Italů. Sem tam člověk potká starého člověka s vězeňským číslem na prsou a pruhovaným šátkem kolem krku, vidím ale i muže v pruhovaném vězeňském saku a čepici. Ano, to jsou oni – pamětníci, bývalí vězni. Rok od roku jich ubývá. Vymírají.

Míříme na přilehlou louku, kde stojí památníky všech zemí, jež zde měly své vězně. Ten československý je tady od roku 1959 – socha vyzáblého vězně s rukama vztaženýma vzhůru. Pod ní vytesaný nápis: Lidé, bděte. Stejně jako u jiných památníků kolem tu leží spousta věnců a květin. Chvíli postojíme a jdeme na obhlídku areálu. V dálce mezi davy zahlédnu vojáky s českou vlajkou. K mému překvapení ale míří k francouzskému památníku. Když se otočím, vidím, že i u našeho stojí vojáci nějaké cizí armády, ale nepoznám které. Poděkování, slušnost, solidarita? . . .

Po chvíli zahlédnu další českou vlajku, a proto jdu k asi dvacetičlenné skupině. „Jsme z různých míst – Praha, Pardubice, Hradec Králové a další,“ říká Jana Časnochová a dodává, že jsou z Českého svazu bojovníků za svobodu. Každý rok prý objíždějí v tuto dobu koncentračních táborů hned několik.

„Tady jsem přišla o tatínka, proto sem jezdím každý rok a beru i příbuzné, teď už s sebou vozím vnoučata, je nás tu z rodiny sedm,“ říká se slzami v očích Blanka Týřová z Libochovic na Litoměřicku. Bylo jí devět, když jejího otce zatklo gestapo pro rozšiřování letáků a Rudého práva – někdo ho udal. „Údajně měl dostat injekci do srdce, ale jistě to nevíme,“ říká a s pláčem dodává: „Když je člověk dítě, tak to v něm zůstane celý život. A čím je starší, tím je to horší . . . “

S Janou Časnochovou debatujeme o tom, proč z jiných států je zde spousta mladých lidí, zatímco mezi Čechy je jich jako šafránu. „Dneska se to u nás bohužel tak nebere,“ říká. Loni se prý ale setkala s Češkou žijící v Itálii, od které se dozvěděla, že výpravy mladých Italů na podobná pietní místa podporuje i finančně vláda. „Podmínkou je, že musejí odevzdat nějakou písemnou práci, takže se nad prožitkem musejí zamyslet znovu. Je to jejich způsob výchovy proti neonacismu,“ předává informaci.

Defilé národů

Na široké cestě vedoucí od památníků bránou na apelplac se řadí lidé jednotlivých zemí k defilé před centrálním pomníkem uprostřed tábora. Jsme až skoro na konci, pod T – inu němčina a Tschechische Republik.
Pietní akt začíná v 11 hodin, my přicházíme na řadu ale až chvíli před půl jednou. Dávno potom, kdy už si prohlížíme baráky a „vězení ve vězení“, průvod ještě stále pochoduje. Stovky a tisíce lidí mnoha zemí a organizací. Zahlédnu transparent homosexuálů z Lince – ano, i tahle skupina lidí byla kromě Židů a politických protivníků Hitlerovi trnem v oku.
Vracíme se k místu, kde nás má vyzvednout autobus. Ten má ale poruchu, a tak máme dost času vyměnit si dojmy.

„Právě jsem si popovídal s Pattonovými generály“ . . .
„Podívejte, tamhle jde ten Slovák, co nám vyprávěl“ . . .
Čas běží. „No a co, já tady budu klidně čekat až do rána, než bych na tom byl jedinou chvíli jako ti tam za tou zdí tenkrát.“ Ano, čekáme rádi.





Autor: Jana Hýbková

13.5.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Děti ze 4. základní školy besedovaly s policejní mluvčí Hanou Millerovou o nebezpečí požívání alkoholu a drog.
4

Děti ze "čtyřky" si zkusily opilecké brýle

Ilustrační foto.

Již nejsou mezi námi

AUTOMIX.CZ

Absurdní šikana? Český řidič platil pokutu za překročení rychlosti o 1 km/h

Doby, kdy čeští řidiči mohli nad postihy za dopravní prohřešky spáchané v zahraničí v podstatě mávnout rukou, jsou dávno pryč. Dnes totiž existuje velká šance, že si vás "najdou" i po navrátu do České republiky. Oznámení o pokutě vám přitom může přijít i po několika měsících. A co je mnohem důležitější, pokutu můžete dostat i za naprostou banalitu.

OBRAZEM: Bystřičtí se utkali v "Člověče"

Nová Bystřice - Odpoledne plné zábavy zažily děti v Nové Bystřici.

Odemčené dveře stály seniorku 40 tisíc korun

Třeboň - V Třeboni se kradlo. Za vše mohou zapomenuté odemčené dveře.

Kdo se v uplynulém týdnu narodil v jindřichohradecké porodnici?

Jindřichohradecko - V jindřichohradecké porodnici se v uplynulém týdnu narodili:

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení