Jindřichův Hradec – Když se dneska řekne Kňour, mnozí Hradečáci váhají, zda jde o divoké prase nebo nějakého kňourala. Ani jedna varianta ale není správná. Podle legendy, která se už po staletí šeptem vypráví v hradeckých uličkách, byl Kňour největší zvon, který kdy ve městě nad Vajgarem zvonil.
Pověst vypráví, že v dávných časech žil v Hradci bohatý měšťan Hans Knauer, kterého obyvatelé překřtili na Kňaura. Knauer jednoho dne usnul při mši v kostele. Ve snu se mu zjevil anděl, který ukazoval na kalich na oltáři. Když měšťana probudil kostelník, vyčítal mu, že usnul v kostele. Knauer se ale bránil, tvrdil, že mluvil s andělem.

U nikoho nenašel pochopení. Rozhodl se, že zjevení nějaký smysl mít muselo, a proto se rozhodl, že se vydá bojovat do husitských válek.
Před svých odchodem z města věnoval radnici truhlu plnou peněz. Chtěl, aby za zlato radní nechali ulít největší zvon, který kdy Hradec viděl. Vymínil si ale, že na peníze mohou radní sáhnout až ve chvíli, kdy bude Kňour z města pryč déle než deset let.
Roky ubíhaly a za deset let se městští nového zvonu opravdu dočkali. Radní ho dokonce pojmenovali Kňour na měšťanovu počest. Když nový zvon poprvé zvonil, sešli se lidé z celého okolí. Dorazili dokonce i na smrt nemocní lidé a slepci. Doufali, že je zvuk majestátního zvonu vyléčí. Jedním z nich byl prý i pomatený stařec.

Postával v davu a ptal se, komu to zvoní. Když se dozvěděl, že nějakému Kňourovi, kterého nikdo neznal, zhroutil se na zem a zemřel. Starý purkmistr pohlédl mrtvému do tváře a zjistil, že to byl Kňour, který se nakonec do Hradce vrátil.
I osud samotného zvonu byl nešťastný. Při velkém požáru, který zachvátil město roku 1801, začala hořet i věž. Zvon v ní se díky neskutečnému žáru roztekl na tisíce kapiček. Na dlažbu ulic pak dopadly tisíce kovových kuliček. Děti je prý vybíraly z popela a měnily za skývy chleba.