„Jsem něžná, citlivá a slušně vychovaná dívka, věnuji se svým ušlechtilým zálibám; po vzoru Rychlých šípů nemluvím neslušně, nekouřím, nepiji a nešlapu po trávnících, neb je to nebezpečné…,“ říká o sobě Marťa.

Z jedné pětiny tvoří kapelu Crashdogs, kde hraje na kytaru. Jejich styl je prakticky blíže nespecifikovatelný, jakási pouliční směska. „Zatímco můj tatínek například to označil jako alternativní, agresivně psychedelický, místy rapovaný trash-metal s angažovanými texty, my to nazvali jednoduše crashpunk,“ vysvětluje dívka. Martina se domnívá, že ještě před několika málo lety by nejspíš nikdo nečekal, že půjde touto cestou.

K hudbě ji rodiče vedli od dětství; v první třídě ji přihlásili do žirovnické ZUŠ (zhruba rok předtím přišla na to, jak ovládat elektronické klávesy, nicméně jiná tajemství, například tajemství hry kytarové, jí prozatím prý zůstávala skryta) na obor, jak jinak, hra na zobcovou sopránovou flétnu a posléze sbor a soubor pod vedením paní Zadražilové.

„Sestra se učila tamtéž a od těch časů se u nás doma vyskytují rozličné hudební nástroje, především flétny - od zobcových přes příčnou po irskou. V současné době se ale věnuji pouze kytarám, jak elektrické, tak akustické. Hudba je mým věčným společníkem; trávíme spolu mnoho času – ve zkušebně, na sboru, na hodinách kytary, hraní doma,“ popisuje čtenářům osmnáctiletá talentovaná studentka gymnázia, jež si poslech muziky vybírá podle své nálady. „Poslech? To je široké spektrum. Namátkou Iron Maiden, Pink Floyd, Agnostic Front, Deadline, Wohnout, Vypsaná fixa, Hana Hegerová, Nina Simone, čeští písničkáři. A Liszt. Z oblíbených kytaristů jsou to pak Hendrix, Clapton, David Gilmour, Jimmy Page, Synyster Gates a tak dále,“ uvádí.

Když je čas, Martina také píše. Povídky, čas od času jakousi pseudopoezii. „Není to tak, že bych se donekonečna probírala tématy, usilovně přemýšlela, o čem psát. To se mi stává pouze o hodinách češtiny. S psaním to mám tak, že jde pouze o to, přijde-li nápad. A o to, jestli mám den. Stává se, že nápad nosím v hlavě třeba měsíc, než napíšu, nakreslím, vyfotím. Čekám prostě na správný den,“ prozradila více o své tvorbě. Pro kapelu napsala zatím jediný text, a to o válce.

Další dívčinou oblibou je kreslení. „Kreslím nejspíš od té doby, kdy se naučí každé dítě držet tužku v ruce. Mými oblíbenými modely byli Ferda Mravenec, koně a podobná zvěř,“ pokračuje. Před několika lety se seznámila s tvorbou Marie MAB Brožové v rámci Obhajoby pastelky, což ji nasměrovalo k její současné tvorbě. „Pastelky používám k sebevyjádření zhruba dva roky. Ty obrázky údajně působí melancholicky, depresivně, někoho zneklidňují a někoho naopak uklidňují, dle jiného jsou netradiční, nezařaditelné a prý se nad nimi musí přemýšlet.

Já nevím, já prostě po pár hodinách vstanu od papíru a buď „to“ tam je anebo ne. A záleží na každém, jak právě „to“ pojmenuje,“ snaží se Deníku vysvětlit Martina Vomastková. „Ona popisovaná ponurost a deprese jakási… Ani jedno nevidím, je zřejmě způsobena převážným užíváním chladných barev a co se týče uměleckého směru, jsou nejspíš skutečně nezařaditelné. Je to prostě něco, co jde rovnou ze mě – je to buď surrealismus, anebo nesmysl (nasnadě totéž),“ vypráví o své tvorbě. Často kreslí také uhlovou tužkou, s oblibou zvířecí lebky. V oblasti výtvarna a fotografie ji odmalička podporoval a stále podporuje dědeček, dle Martiny rodinný Jára Cimrman, renesanční člověk mnoha zájmů – sportovec, malíř, fotograf. „Smutné pouze je, že co se týče sportu, jsem, možno-li se tak vyjádřit, dřevo,“ tvrdí o sobě Martina a dále říká, že není náročné skloubit dohromady činnosti, kterým se věnovat chceš z vlastního zájmu a přesvědčení. Pouze je občas obtížné skloubit je se školou. „Například to se mi příliš nepodařilo v minulém pololetí,“ práskla na sebe Marťa.(smích)

Co se týče jejích plánů do budoucna, jediné, co se zdá být splnitelné, je možná prý koupě kytary Fender Telecaster. To totiž závisí „jen“ na penězích, na rozdíl od ostatních položek, kdy je potřeba prostě mít štěstí. „Přála bych si nějakou skromnou výstavu, časově asi tak za další tři obrazy. Nechci ale usilovat o zalíbení se široké veřejnosti, bude mi stačit vědomí, že někdo ocenil a pochopil svět, který kresby zobrazují, a byl tedy ochoten je vystavit. Ohledně tvorby literární - třeba jednou napíšu něco podobně šílenýho jako Mechanický pomeranč. Anebo taky ne, kdo ví. Každopádně se zatím nedomnívám, že bych se v budoucnu mohla svou tvorbou živit, je ale možné, že mi nic jiného nezbyde,“ dodává Martina Vomastková, které přeje Deník do budoucna hodně štěstí.

Lucie Schmiedová