Vojsko v oranžových baretech a vestách s modrým trojúhelníkem - symbolem záchranářů pak zasahovalo i při dalších ničivých povodní, které naší republiku postihly. A právě nasazení na těchto povodních přineslo ve finále řadu cenných zkušeností, aby pomoc obyvatelům v zaplavených oblastech byla účinnější.

Obyvatele vozili ze zaplavených míst vojenskými transportéry

V první vlně vojáci tehdejší jindřichohradecké 72. záchranné a výcvikové základny Civilní ochrany, která se později přeměnila na 153. záchranný prapor, pomáhali obyvatelům při evakuaci. A jak na zásah vzpomínal tehdejší velitel záchranné skupiny František Nasadil? „Jeli jsme do Opavy, kde jsme pomocí dvou přepravních transportérů PTS–10 přepravovali lidi ze zatopené části města do další části. Museli jsme je mnohokrát přemlouvat, aby s námi jeli, nechtěli, čekali jsme, až se rozhodnou,“ popsal Deníku s odstupem času František Nasadil. Do transportéru se vešlo 74 lidí a byl neocenitelným a mnohdy i jediným dopravním prostředkem, ve kterém bylo možné lidi ze zatopených míst evakuovat do bezpečí.

Podle jeho slov ale asi nejhorší a emotivně nejsilnější byla evakuace nemocnice v Uherském Hradišti, kde byli i dlouhodobě ležící pacienti. S mnoha dalšími záchranáři se shodoval na tom, že povodně v roce 1997 byly jiné v tom, že chyběly zkušenosti, neměli je záchranáři, ani obyvatelé.

Třeba taková banální věc, lidem se rozvážely potraviny, ale pak se ukázalo, že si je vlastně nemají, kde ohřát. „Ale na druhé straně byly asi lepší v tom, že při následujících záplavách se již hodně lidí na neštěstí snažilo profitovat,“ dodal.

Záchranná mise trvala deset měsíců

Ve chvíli, kdy jindřichohradečtí záchranáři odjížděli na záplavy, vlastně nikdo nevěděl, jak dlouho tam budou. Nakonec vojáci na odstraňování následků povodní pokračovali až do května dalšího roku a za krátký čas vyjížděli na záplavy na Rychnovsku.

Ve druhé vlně v roce 1997 vyjel na Moravu také Luboš Oravec. Úkolem záchranářů bylo poté, co opadla voda, likvidovat následky.

„Prvně jsme asi dva dny byli v Troubkách a dostali jsme za úkol vyklízet nějakou drůbežárnu. Člověk vůbec nevěděl, do čeho jde a informace o tom, jak to tam vypadá, měl jenom z médií. V té drůbežárně bylo hnusné bahno, výkaly, byl cítit čpavek, opravdu to byla síla. Před námi nějaká skupina odvážela mrtvou drůbež a my jsme potom šli a přes noc připravovali odsun živých zvířat z vyšších pater. Připravili jsme agregát na výrobu proudu, abychom měli světlo a kolem čtvrté hodiny ráno přijel kamion a drůbež se naložila,“ popsal začátky svého účinkování na Moravě.

Nerudovská otázka: Kam s ním

Pak se vojáci přesunuli do Olomouce - do zaplavené čtvrti Černovír. „V Olomouci jsme už pomáhali lidem vyklízet zničené vybavení, nábytek a další věci. Většinou všichni byli rádi, že jim někdo pomáhá. Nejdříve se odstraňovala uhynulá zvířata, aby se nešířily nemoci. Viděl jsem třeba, jak voda semlela králíkárnu a zůstal z toho jen obrovský chuchvalec. Pak už se jenom vynášelo, co šlo zachránit, se omylo, ale bylo toho málo,“ zmínil. Právě odpad byl podle jeho slov největší problém. Vše ale bylo zorganizované, vojáci vyklízeli domy a samospráva se starala o odvoz na skládku.

Prošel i další povodně poté, ale tyhle byly první takového rozsahu. „Už v roce 1998 to bylo lepší, věděli jsme, co máme sbalit sebou, co potřebujeme, abychom účinně pomohli. Už jsme rovněž věděli na co se zaměřit nejdříve. Absurdní třeba je, že lidé byli vděční za to, že jsme nejdříve vyklidili hospodu a měli se kde sejít,“ dodal.

Povodně v roce 1997 na severní Moravě trvaly zhruba od 5. do 16. července.
Likvidační práce trvaly až do května následujícího roku.
Zahynulo pět desítek lidí.
Zničeno bylo 2151 domů.
Dalších 5652 domů bylo dlouhodobě neobyvatelných.
Strženo bylo 26 mostů.
Asi nejpostiženější byly Troubky, kde zahynulo šest lidí.

galerie: 2172721, foto: 2172809