„O rok později jsem nastoupila jako elévka do jindřichohradecké knihovny. To ještě doznívala atmosféra předchozího společenského uvolnění. Asi jen proto se mohl rok po vpádu sovětských vojsk objevit na návštěvě v knihovně Josef Smrkovský. Pak už ale během krátké doby následovala výměna na ředitelském postu a centrálně řízené zásahy do knihovního fondu,“ vzpomíná na dobu po „osmašedesátém“ Milena Kodýmová.

Stejně jako v celé republice proběhla podle jejích slov i v knihovnách jindřichohradeckého okresu takzvaná „očista od nevhodné literatury“.
Podle celostátního seznamu, který měl ale přísně interní charakter, byly vyřazovány tisíce svazků, mezi nimiž se paradoxně ocitly třeba i neškodné knihy pro děti opatřené úvodem, doslovem nebo pouhou poznámkou některého z „vyjmenovaných autorů“. „Ke cti knihovníků budiž řečeno, že mnohé takové byly v uvozovkách přehlédnuty a ve fondech knihoven zůstaly. Ty, které však přehlédnuty být nemohly, byly postupně odváženy do centrálního republikového skladu a tam strávily celou dobu normalizace,“ říká.

I když byl tento sklad pak v devadesátých letech otevřen a knihy distribuovány zpět, nikdy se již podle bývalé ředitelky v plné míře do původních knihoven nevrátily.

„Zapracoval totiž zub času, nepřesná evidence či docela normální lidská nenechavost. Takže zbývalo doufat v nová vydání. Tituly, jejichž kvalitu čas prověřil, se ho zcela jistě dočkaly a na regálech knihoven jsou opět k dispozici,“ dodala Milena Kodýmová.