Její další kroky po složení státnic v roce 1998 ale vedly k policii. Je vdaná a má ročního syna Matyáše.

Učitelka výtvarné výchovy je poněkud vzdálenější práci u policie. Co jste dělala po vašem nástupu do řad ochránců zákona?
Kvůli požadavku zaměstnavatele o rozšíření vzdělání v oblasti práva jsem absolvovala Policejní akademii ČR, kterou jsem zakončila bakalářskou zkouškou z předmětů dopravně bezpečnostní činnost, trestní právo, kriminalistika, psychologie a obhájila bakalářskou práci na téma: “ Trendy šíření drog a drogové kriminality po roce 2000“.

close zoom_in A kde jste začínala sloužit?
U policie jsem byla nejprve ustanovena do Prahy k Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy , kde jsem působila na Praze 9 – Vysočanech jako policejní inspektor. Od května 2000 pracuji stále v Jindřichově Hradci nejprve jako policejní inspektor, poté jako vyšetřovatel, dále jako policejní rada skupiny vyšetřování obecné kriminality a od 1. ledna 2005 jako policejní komisařka Skupiny kriminální služby a vyšetřování na oddělení obecné kriminality. Jelikož kriminalisté pracují v civilu, neměla jsem prozatím uniformu.

Kdy tedy započala vaše kariéra v uniformě?
Uniformu jsem začala nosit v květnu 2008, kdy jsem začala vykonávat funkci vrchní inspektorky a poté komisařky Preventivně informační skupiny, tedy tiskové mluvčí. Pak jsem v listopadu nastoupila na mateřskou dovolenou a letos v květnu jsem se vrátila zpět do práce.

Koketovala jste již jako malá s myšlenkou stát se policistkou? Kdo vás k této práci přivedl?
Je pravdou, že už jako malá holka jsem vnímala „svět zločinu“ prostřednictvím svého otce, bývalého učitele, který téměř 30 let pracoval u policie, ať již za toho „ špatného“ či dobrého režimu. Svojí prací žil, často pracoval doma i o víkendech a také mi neadresně o různých případech vyprávěl. Samozřejmě až v dospělosti jsem pochopila, že vyprávění mělo skrytý výchovný podtext. Ale vždy bylo zajímavé a poučné. Dlouhé roky řešil trestnou činnost, kterou páchala mládež nebo trestnou činnost na mládeži a mně přišla jeho práce smysluplná a zajímavá.

Jaké kvalifikační předpoklady musíte pro práci mluvčí splňovat?
Na postu tiskového mluvčího musí být nejméně vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu. Absolvovala jsem školení v oblasti transakční analýzy a různá jiná proškolení pro tiskové mluvčí . Samozřejmostí je psát hezky česky a respektovat pravidla českého pravopisu, rovněž je nutností řídit se etikou a některé závažné zprávy zveřejňovat s ohledem na poškozené či pozůstalé, což bývá někdy velmi choulostivé. Sebevzdělávám se stále ve volném čase. Sleduji zkušenější kolegy tiskové mluvčí a jejich prací se učím i inspiruji.

Přece jenom, byla jste učitelka, alespoň podle diplomu, jaké byly v řadách policie vaše začátky?
Začátky u policie byly těžké, protože jako vystudovaná učitelka jsem neměla žádnou představu o „ kuchařce“ pro policisty, tedy o trestním zákoně a řádu, který by měl každý policista dobře znát. Nevěděla jsem jak vést výslech, klást otázky ať podezřelým, obviněným či poškozeným nebo svědkům, o vedení například rekognice, domovní prohlídky nebo výjezdového týmu ani nemluvím. Měla jsem však štěstí na velmi vstřícné kolegy z Prahy – Vysočan, ale i z Jindřichova Hradce, kteří mě ochotně do své práce zasvětili. Také jsem tuto práci opravdu chtěla umět a rozumět jí , což byl i můj hnací motor vpřed. A samozřejmě nemohu opomenou svého otce, který mi vždy rád a ochotně vysvětlil vše potřebné.

A co kolegové a veřejnost? Jak se na ženu v uniformě dívají policisté a na druhé straně občané?
Se všemi svými kolegy i nadřízenými, dovolím si tvrdit, že vycházím opravdu dobře. Jsem přesvědčena o tom, že každý problém se dá řešit a najít uspokojivé řešení pro všechny zúčastněné. Někdy je k tomu ovšem zapotřebí velká míra trpělivosti a vnitřní ukázněnosti. Jak mě vnímá veřejnost, posoudit sama za sebe nemohu, to byste se musela zeptat mezi občany našeho města. Jelikož u policie je převážná většina mužů , doufám, že žena v uniformě je pro své kolegy také rovnocenným partnerem v profesní rovině. Rovněž při řešení případů, jako je například znásilnění či pohlavní zneužívání dětí či nezletilců, se žena policistka dokáže lépe vcítit do role poškozeného a zaujímá nenahraditelnou roli při výsleších, neboť samotní poškození nechtějí svá prožitá utrpení mnohdy s muži – policisty probírat.

Práce u policie je náročná i na čas, jak přitom zvládáte rodinu?
Práce tiskového mluvčího je opravdu náročná na čas. Jak jsem již uvedla, mám téměř ročního syna a také velmi tolerantního manžela, kterému nevadí, že pracuji také doma po večerech, když dítko již spí. Bez pomoci své matky a rodiny manžela bych se nemohla vrátit zpět do práce již po mateřské. Jsem velmi ráda, že mě rodina podpořila a já jim za to moc děkuji. Rovněž zaměstnavatel mi vyšel vstříc a mnoho pracovních záležitostí mohu řešit přímo z tepla domova.

Existuje něco, co vám jako ženě v práci komplikuje život?
Jako ženě mi v práci nic život nekomplikuje, snad občas jen to , že někteří muži policisté si myslí, že nad ně není a ženy policistky profesně podceňují, nechtějí si přiznat, že i žena může být ve své práci stejně dobrá jako muž. Obecně řečeno, vše je o vzájemné dohodě, toleranci a kompromisech . U policie jsme všichni na jedné lodi a podle toho bychom se měli k sobě navzájem i chovat.

Už jste někdy uvažovala o tom, že byste změnila zaměstnání? Jaké by se vám případně líbilo?
O změně zaměstnání jsem jednou v životě vážně uvažovala, a to když jsem si prožila velkou osobní tragédii v rodině , kterou zde uvádět nechci. Tehdy jsem však u policie zůstala, neboť jsem získala místo tiskové mluvčí a tím pádem i nový hnací motor do života. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy… Pokud bych snad někdy v budoucnu uvažovala o změně, tak by to musela být práce mezi lidmi, která by byla přínosem nejen pro mě, ale také pro společnost.