Přijíždíte-li na veřejné letiště v Jindřichově Hradci, hned vás znejistí nápis, že prohlídka je možná jen v doprovodu členů aeroklubu. Ale hrůza, nikde ani človíčka. Nebudeme věšet hlavu a odvážně pomalou jízdou budeme pokračovat, kam nás asfaltová cesta dovede. Na jejím konci je parkoviště a zábrany nás dál nepustí.
I když je někdy letiště téměř liduprázdné, většinou tam mimo kamerového systému někdo je. Buď ostraha nebo zaměstnankyně Ivanka Masařová, která splní naše každé přání. Zorganizuje nám vyhlídkový let, dá informace zájemcům o létání, pohostí nás v kuchyni anebo ukáže cestu do klubové místnosti, zorganizuje prohlídku.
Kde je tedy nějaký zákaz? Laicky si popišme dvě situace. Letiště bez provozu a s provozem.

Letiště bez provozu, Deníku vstup volný

Stojíme přímo na vzletové dráze. Všemi smysly vnímáme ten letecký „luft“. Velká písmena 25 a 07, když k nim přidáme nulu, označují kurz, kterým budeme vzlétat nebo přistávat. Letištní budovy se odtud zdají maličké a nikde nikdo. V dáli bliká vysílač Javořice a v druhém směru se za kopcem skrývá rybník Holná, les Jemčina, městečko Lomnice a letiště Hosín. Kamil Lhoták mnohokrát na svých obrazech tuhle poezii opuštěného, ztichlého letiště s větrným rukávem zachytil. Deník mohl, ale vy tohle nikdy nedělejte! Na provozní plochu, kam vzletová a přistávací dráha také patří, je bez doprovodu vždy vstup zakázán!
Kdykoliv totiž může přistávat letadlo. Motor neslyšíte, při klesání je stažený plyn, nezkušené oko letadlo dlouho nevidí. Hrozí nebezpečí vám, ale můžete pilota nutit měnit dráhu, anebo opakovat přistání, takže přinejmenším se mu let může prodražit. V daleko nepříjemnější situaci může být větroň, který zpozorujete ještě hůře, on však nemůže přidat plyn a opakovat okruh. Takže i když je na letišti klid téměř absolutní a slyšíte jen stříbrný vítr ve svých ouškách, na provozní plochu nikdy nevstupujte.

A máme zde další situaci. Nikde nikdo a u hangáru stojí opuštěné, krásné, lákavé letadlo. Obešli jsme všechny zákazy a již jsme u něj. Nikdy na nic nesaháme, pokud nám pilot neřekne, tady mi můžete zatlačit, na tohle si stoupněte a zde se chyťte, ale široko daleko žádný pilot není. Zde jsou nejnebezpečnější děti, a také jsou nejvíce ohrožené. Představme si, že se takové dítě snaží pohnout vrtulí. S letadlem pak přilétl mladý pilot za dámou svého srdce a ve svém roztoužení udělal nedbale úkony, nevypnul magneta. Dítě pohne vrtulí, ale stane se nemožné, v jediném válci dojde k jedinému výbuchu a k vážnému zranění, protože síla válce prudce trhne vrtulí. Dále pak některá místa jsou u letadla velmi citlivá a zranitelná. Různé vyvažovací plošky, potah kormidel, vše může být příčinou katastrofy, neboť některé věci lze přehlédnout i při velmi pečlivé předletové prohlídce. Takže vrtuli vždy v uctivé vzdálenosti obcházíme, pokud nejsme proškoleni a oprávněni s ní manipulovat.

Flymaster 2010

Jindřichohradecké letiště se ve dnech 17. – 20. června stane dějištěm Mistrovství České republiky v letecké akrobacii, poslední den je připravena pro širokou veřejnost letecká show s názvem Flymaster 2010 aneb Výkruty nad Jindřichovým Hradcem.

Letová sezona začíná

V zadní části aeroklubu, za hangárem jsou garáže, dílny a nejrůznější technika. Na Bílou sobotu se zde sešla zajímavá společnost, která pracuje na úkolech dosti neleteckých. Zastihli jsme zde inženýra Josefa Jandu, Františka Marka a Roberta Vyhlídku při rekonstrukci vozíku na tahání lan. Jan Fiala pomáhal Jaroslavu Smrčkovi při dokončování podivného zařízení, jež vypadá jako jakési vznášedlo, anebo jako proudový motor, ale nic takového, jedná se o stroj na spravování dráhy horkým asfaltem.
Petr Hroneš, skvělý mechanik, se tento den věnoval opravě naftového motoru navijáku, ale radil i tam, kde to bylo právě třeba. Jen tak mimochodem pak vyměnil s inženýrem Jandou přední kola traktorů.
Své stroje dnes připravují a někdy i provětrají piloti ultralehkých letadel. Jindřichohradecká základna je oblíbený cíl pilotů z celých Čech i Moravy, a tak brzy zaparkovala před hangárem a klubovou místností dobrá desítka letadel.

Již začíná letecká sezona a jindřichohradecký aeroklub je také povinen zajišťovat dispečerskou službu AFIS. Dispečer podává rádiem informace přilétávajícím letadlům, ale i startujícím, vede dokumentaci, dohlíží na bezpečnost provozu, vybírá přistávací poplatky, organizuje pomoc při nehodách atd. Pracovištěm dispečera je letištní věž, zejména při silném provozu by měl být na věži, protože dobrý vizuální přehled je základní podmínkou bezpečnosti provozu. Při skromném provozu sedí dispečer v kanceláři. Deník byl na věži, ale pro veřejnost je letištní věž přístupná jen velmi výjimečně. Na letišti je začátkem sezony mnoho práce, a tak okna věže jsou ještě před umytím. Dispečer má z věže vynikající přehled.

Při chladnějším počasí se letci i veřejnost většinou setkají v klubové místnosti, kde se mohou případně i občerstvit. Tam je samozřejmě vstup volný všem, a tak není pro Deník sebemenším problémem užít si přátelskou leteckou atmosféru krásné velikonoční soboty.
Ponoříme–li se do útrob letištní budovy, narazíme nejen na učebny, kuchyňku pilotů, další klubovnu, ale i kanceláře, kde je srdce aeroklubu, jehož součástí je vedoucí letového provozu Pavel Masař a administrativní pracovnice Ivana Masařová.
Kancelář, kde je i počítačové centrum, je přístupná veřejnosti i pilotům. V sobotu se předseda aeroklubu Míra Konhefr lopotil v navážce, kde byla omylem zavezena vodovodní přípojka, i další členové pracovali na dalších pracovištích, tak třeba inženýr Milan Soldán a Jiří Czöllei pracovali na odstraňování nerovností na provozní ploše a v její blízkosti, ale to není asi cílem této reportáže.
Deník si dostal do hangáru, ale na letadla nesahal a nehýbal s nimi, neboť zde hrozí opravdu poškození těchto pevných, ale i křehkých strojů. Nikdy nepouštějte bez doprovodu pilotů na provozní plochu ani do hangáru děti, jim hrozí opravdu fatální nebezpečí. Deník se pohyboval v zakázaných prostorech poměrně volně, protože na reportáži pracoval jeho externí spolupracovník, jenž zastával právě v sobotu dopoledne funkci dispečera AFIS.
Celá tato reportáž je míněna také jako pozvání na veřejné letiště Jindřichův Hradec, jak při nejrůznějších akcích, tak i při běžném provozu. Tak neváhejte a přijďte si užít poezie letištní atmosféry.

Odposlechnuto v klubové místnosti

Autor těchto řádek prohlašuje, že vše je smyšleno, že jemu a nikomu z jeho přátel se nic podobného nikdy nepřihodilo, ale jedná se jen o grafomanskou fantazii.

• Na jednom letišti byl pilot s výjimečným talentem pro létání v termice. Na závodech si toho všimli ostatní s menším talentem a jako kačeny na rybníce se za něj vždy zařadili. Náš milý pilot to psychicky nezvládl, vysunul vzdušné brzdy a přistál na poli, tam ho ale žádný závodník nenásledoval.

• Při prvních závodech v Rakousku začátkem devadesátých let letěl s obyčejným Blaníkem a se svým parťákem proti většině větroňů s daleko lepšími parametry. Parťák nevěřil svým očím. Na daleko užším poloměru prostoupávali výkonnější stroje, jedno rameno trojúhelníku prolétl v rovném letu. Přistáli a nikde nikdo. Ptali se, jestli byla bouřka, že všechny větroně uklidili. Ne, jste první, zněla odpověď. Ostatní přistávali mnohem později. Všichni chtěli vědět, jak to ten pilot dělá, ale ten už byl dávno doma, skromně odejel domů do Čech.

• Co dokáže strach z autorit. Jednomu pilotovi se za letu změnilo počasí, a tak se vracel na letiště Hosín. Vše si dobře vypočítal, ale vítr byl tak silný, že všechny propočty selhaly. Nejjednodušší by bylo přistát rovnou po větru, anebo pak napříč přes budovy přes dráhu, ale on měl takový strach z inspektora Kubovce, že vytrval na okruhu nad lesem s tím, že asi spadne, jednu chvíli chtěl otočit po větru za les, kam nebylo vidět. Později zjistil, že tam byly domky. Naštěstí ho podržela návětrná strana hřebenu, přistál bez brzdících klapek těsně na začátku dráhy.

• Jeden pilot vzal na Silvestra na palubu větroně, kdy byl tradičně navijákový provoz, zkušeného pilota Migů, čerstvého důchodce. Na okruhu ve větroni vládla dobrá nálada. Když točili na přistání, zeptal se stíhač, jestli na letiště v silném protivětru doletí. Pilot si vzpomněl, že při závodech Roland Glasner, rakouský špičkový plachtař, přistál na poli vedle cesty za dráty. Najednou se ve větroni ozvalo cinkání, to si stíhač oblékal upínací pásy, nejrychleji ve svém životě, jak tvrdil. Po přistání na poli stáli ve vteřině. Proč jsi tak brzdil, ptal se stíhač. Brzdil? Sedíme v bahně. Kamarádi větroně doslova na zádech vynesli z bláta, pak už raději nelétali.

• Jeden pilot si koupil Sluku. Geniální malé letadélko, továrně vyráběný ultralajt. Porušoval s ní snad všechno, co se dalo, dokonce se pokoušel o akrobatické obraty. Jednou se takhle předváděl před paneláky jejich městečka, když mu zdechnul motor. Stáli při něm všichni svatí, přistál na malinkém kousku trávy před domy. Osazenstvo v oknech paneláku se mu dost vysmálo. Dokonce se o něm vyprávělo, jak děsil řidiče kamionů tím, že na dlouhých úsecích silnice klidně přistával na střechy návěsů kamionů, akorát prý si stěžoval na značnou turbulenci a patrový autobus v protisměru byl prý také důvodem k rychlému opuštění dočasné přistávací plochy.

• Někdy mají piloti velkou radost, že opět dosáhli domovské základny. Ta radost je tak veliká, že zapomenou vysunout podvozek. Jeden rakouský pilot strašně rád přistával s větroněm na naši asfaltovou dráhu. U nich měli jen trávu. Dvakrát ale ze samého štěstí zapomněl vyndat podvozek. Samozřejmě že asfalt jeho laminátovému krasavci bez podvozku svědčil daleko méně než tráva.

• Adrenalinové šílenství patří k duchu doby. Parašutisté provozovali tandemové seskoky pro veřejnost i v pořádně nárazovém větru, že se tomu piloti letadel divili. Až je to konečně jednou podfouklo a obratel byl zraněn. Parašutisté ovšem nepřiznají, že to počasí bylo za hranicí, budou vám tvrdit, že pasažérka měla osteoporózu.
Pokud chcete slyšet opravdovou leteckou latinu, musíte se vkrást mezi piloty. Jsou to hodiny vesměs dosti nudných příběhů. Já si tyto všechny vymyslel, protože létám jen v bezvětří a pomalu a nízko.

Jaroslav Cempírek