44. lehký motorizovaný prapor v Jindřichově Hradci připravil pro děti 6. třídy program na celých 24 hodin. Ten začal hned ráno ve čtvrtek 17. května úderem 8. hodiny v prostoru kasáren, kde se velení ujal Přemysl Tuček. I když někteří budoucí adepti na „vojáka“ měli zpočátku lehké problémy s pochopením povelů, velmi rychle tyto drobné nesnáze překonali po přesunu ve vojenských nákladních autech TATRA 810. Cílem byl vojenský prostor Kunžak-Lomy.

Zde se všichni ubytovali v již připravených vojenských stanech. Žáci byli rozděleni do 4 týmů, ve kterých se postupně seznamovali se současnou vojenskou technikou, zbraněmi, prohlédli si obrněný transportér KBVP PANDUR a bojové vozidlo IVECO. Také si prohloubili znalosti v oblasti zdravovědy a poskytnutí 1. pomoci. Vždy následovaly kontrolní otázky a praktické plnění úkolů – najít schované ostřelovače, ošetření zraněného v souladu se zásadami 1. pomoci, ovládání vzduchovek a střelba na terče. V poledne všechny čekal oběd ve vojenské polní kuchyni, fasování ešusů, lžic a porce výborného guláše s chlebem. Problémem však bylo vyčistit po sobě ešus a lžíci, jelikož filtr čistoty v podání třídní učitelky Yvony Zajícová byl téměř nepropustný.

Po poledním klidu si všichni prověřili svou fyzickou zdatnost. Každý tým si musel v co nejkratším čase poradit s překážkovou dráhou sestavenou z pneumatik, proplazit se předem určeným prostorem, co nejlépe zastřílet, proběhnou labyrintem bez dotknutí pásek ohraničující dráhu, přelézt síťovou zábranu vysokou téměř 4 metry, hodit cvičný granát do přesně určeného prostoru a přelézt danou vzdálenost na zavěšeném laně. Zde prokázali nejen své fyzické síly a psychickou odolnost, protože od rána pršelo a bylo chladno, ale také schopnost spolupracovat s ostatními, uvědomit si, že v tomto okamžiku je každý součástí týmu a pomoc druhému je nezbytná. Proto byl nejen oceněn nejrychlejší tým, ale také tým, jehož členové navzájem nejlépe spolupracovali.

Asi nejkomplikovanější částí bylo postavit za deště přístřešek a rozdělat oheň pomocí křesadla, trochu vaty a mokrého dřeva. Zato nejvíce zábavy si užili při chemické obraně – nasadit si ochrannou masku, připevnit ochranný filtr, poté obléknout si pláštěnku, zakrýt si nohy i ruce vyžadovalo zručnost a smysl pro rovnováhu. Námaha se vyplatila a procházení prostorem „zamořeným“ dýmovnicemi sklidilo největší radost dětí.

Večer byl zakončen ohněm, špekáčky a zpíváním s kytarou. Konec zaměstnání ohlásila večerka ve 22 hodin, ale většině se nedařilo usnout. A to byla velká chyba. Hodinu po půlnoci byl vyhlášen poplach a všechny týmy čekala noční cesta s plněním úkolů, které prověřily nejen znalosti z předchozího dne, ale také bdělost při střelbě na cíle osvětlené pouze záchranným vozem. Po návratu už nikdo s usnutím problém neměl.

Ráno nás již čekala bohatá snídaně formou „švédského stolu“, kde byly dobroty od maminek. Pak úklid prostoru, sbalení vojenských stanů a přesun na závěrečné vyhodnocení celého dne.

Nejdůležitější je umět naslouchat druhému, rychle a správně se rozhodnout, schopnost týmové práce. Každý ze zúčastněných tato pravidla přijal a řídil se jimi. Proto všichni uspěli a získali Certifikát za absolvování výcvikového kurzu „24 hodin vojákem“.

Velké poděkování patří zejména Přemyslu Tučkovi za organizaci, koordinaci a hladký průběh celého kurzu. Nicméně velký dík náleží i ostatním vojákům 44. lehkého motorizovaného praporu, kteří se podíleli na přípravě a tvorbě programu, starali se nejen o bezpečnost všech dětí, ale také o jejich zábavu.

Lenka Jelínková